Zpět na úvod

Ztraceno v překladu

shutterstock_740796292
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

Misogynie, která v originále nebyla.

V rozhovoru pro Channel 4 News se Dr. Emily Wilson, klasická filosofka a autorka dotkla tématu, se kterým se v našich končinách tak často nesetkáváme: co všechno se může ztratit v překladu? Vzhledem k tomu, jaké obrovské množství knih, časopisů a článků se u nás překládá, je to ovšem otázka relevantní. Tím spíš, že Wilson ve svém pátrání narazila na překladové nesrovnalosti, které pak mají zásadní, kulturně-historický vliv na vnímání žen v literatuře i ve společnosti. Jako příklad uvedla následující:

„Všechny překlady se skládají ze slov, která jsou úplně odlišná od originálu. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, kolik zjevné misogynie se objevuje, ne jen u jednoho nebo dvou překladatelů, ale u mnoha z nich. Několik překladatelů zavede a použije slova jako slut (běhna, coura) v části textu, kde v řečtině není ani náznak takovéto urážlivé terminologie. V originále jsou to ženy, které spaly s nápadníky. Není tam žádné podstatné jméno a rozhodně tam není hanlivý výraz. Neexistuje něco jako definitivní překlad; každý překladatel musí dělat jistá rozhodnutí, ale vadí mi, že se lidé nepozastaví nad překladem a neřeknou si, že tak to třeba v originále napsáno nebylo. Každý musí dělat rozhodnutí, a překladatelé, co to budou za sto let překládat, je budou muset dělat také. A text z dřívějška vždycky ovlivní další překlad. Myslím, že se to hlavně týká otázek genderu a nerovnosti, a to v obou směrech. Máme supermocné ženské postavy a bohyně, a také ženské otrokyně.“

Čím víc o jejích slovech budeme přemýšlet, tím více jí musíme dát zapravdu. Překlad je vždy ovlivněn kulturou a předchozími překlady, odráží sociálně-kulturní kontext doby a následně tak i ovlivňuje další překlady téhož. A to je přesně jádro celého problému. Musíme se totiž ptát: co ještě bylo nepřesně či tendenčně přeloženo? Pokud trochu zapátráme, zjistíme, že spousta lingvistů se vyhrazuje vůči překladům snad všech děl, která nějakým způsobem pomáhala formovat společnost – a to včetně Bible. Překladatelství je forma umění a vždy se bude od originálu nějak lišit; problém nastává ve chvíli, kdy překladatel, ať už vědomě nebo ne, do překladu začne promítat své světonázory a koncepty, které vyhovují jeho/jejímu vnímání světa, společnosti – a žen.

Těžko lze předpokládat, že si většina z nás přečte texty v latině, řečtině či aramejštině. Ale možná by nás slova doktorky Wilson měla inspirovat k tomu, abychom se více zabývali tím, jak se o ženách psalo a píše, a jestli by překlady, které bereme jako samozřejmost, nesnesly revizi.

Na závěr nám dovolte malou odbočku. Pokud jsme dnešní příspěvek začali Odysseou, byla by škoda nezmínit knihu Penelopiáda od Margaret Atwood (kterou pravděpodobně znáte díky momentálně velmi populárnímu Příběhu služebnice). Atwood tady neodpovídá na špatný překlad, ale reaguje přímo na Homéra, který podle ní dost opomenul postavu Penelopy. Pokud jste Penelopiádu nečetli, je to jisté převyprávění části Odyssei z pohledu Penelopy, která je centrální postavou a která velice trefně komentuje svůj vlastní osud a rozdíl společnosti v přístupu k ní a jejím služebnicím jako k ženám a k Odysseovi a mužům obecně, kdy třeba Odysseus je Penelopě vesele nevěrný, zatímco od ní samozřejmě očekává věrnost, a Penelopiny služebné jsou za sexuální vztahy s Penelopinými nápadníky rovnou popraveny. Atwood se navíc povedlo Penelope neidealizovat  a udělat z ní komplexní postavu. Určitě stojí za přečtení!

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články