Hashtagem pro tento proces se stalo jednoduché #IBelieverHer. A co vy, věříte jí?
Zprávy o výsledku Belfastského soudního procesu se donesly i k nám, ale u nás celá kauza (poměrně pochopitelně) nedosáhla tak velké publicity jako v Severním Irsku.
Podstatou případu bylo následující: mladá žena šla ven oslavovat úspěšné dokončení zkoušek a vrátila se domů s pláčem a vaginálním krvácením. Čtyři mladí muži, hráči rugby, si mezi sebou pak posílali vulgární zprávy s narážkami na to, co se oné ženě tu noc přihodilo, a ta se bála vše ohlásit, protože by to znamenalo jít proti národnímu ragbyovému týmu.
Přestože existovaly zmíněné zprávy a byly i důkazy v podobě DNA či vaginálního krvácení té ženy, žádné z nich nebyly přijaty jako přímé důkazy toho, že by se tito muži dopustili znásilnění. Všechno tedy viselo na jediné otázce: komu porota uvěří?
Podle výpovědi oběti (ta je v angličtině dohledatelná na internetu, ale nedoporučovali bychom to lidem se slabším žaludkem) došlo k hromadnému znásilnění třemi muži. Žena vše popsala do detailů, které jsou opravdu jen pro silné povahy. Další den se nechala prohlédnout a rozhodla se událost oznámit. Vypověděla, že čím déle nad tím přemýšlela, tím bylo jasnější, že znásilnění je hlavně o síle, moci a kontrole nad jiným člověkem, protože tito lidé prostě počítají s tím, že oběti nikdo neuvěří.
Bohužel měla pravdu. Byla dotázána, proč nekřičela tak, aby to všichni kolem slyšeli. Jak to, že její oblečení na sobě nemělo víc krve, a dokonce proč byly na kalhotkách skvrny od samoopalovacího krému. Ať řekla či udělala cokoliv, nemohla vyhrát. Všichni muži byli očištěni od všech obvinění a jejich právníci se nechali slyšet, že tato obvinění vážně poškodila sportovní kariéry jejich klientů.
Pokud se vám to celé zdá až absurdní, nemýlíte se, ale je třeba si uvědomit, že takto podobně prostě probíhají soudy s násilníky. Jak se tedy mají ženy nebát ozvat? Jak nemají žít v každodenním strachu ze znásilnění, když ví, že k obrovskému traumatu se ještě může přidat druhé, posvěcené společností?
Na severu University Times přišli s komentářem, který přesně vystihnul, o co v procesu šlo. „Soudní proces v Belfastu soudil všechny ženy. […] Tento případ zastupoval každého, kdo byl znásilněn či sexuálně napaden, každého, kdo to nemohl ohlásit, každého, kdo musel spát na podlaze, protože se nemohl dostat zpátky do postele. Zastupoval každou ženu, která musela každý den procházet na univerzitě kolem svého násilníka, nebo ho vidět s jejich společnými přáteli na fotkách na Facebooku. Zastupoval každou ženu, která musela žít s vinou toho, kdo neohlásil napadení, a která se trápila tím, že to z ní dělá součást celého problému. […] Souzena byla každá žena, která měla starosti, že to, co se jí stalo, nebylo dostatečně závažné na to, aby to ohlásila, která to nechtěla nazvat znásilněním proto, protože jasně neřekla ne, která měla pocit, že to byla její vina, která pořád nikomu neřekla, co se jí stalo, nebo která to nahlásila, ale spravedlnosti se nedočkala.“
Tato slova se týkají každé znásilnění či zneužité ženy na celém světě.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
