Dojde konečně ke změně v sytému čerpání rodičovské dovolené, který dlouhodobě znevýhodňuje ženy po zbytek jejich života?
V listopadu minulého roku navrhla vláda zkrácení rodičovské dovolené, respektive poskytnout rodičům možnost vybrat si její čerpání v rozmezí jednoho roku až čtyř let. Je to dobře? S odpovědí to bude složitější.
Nehledejme v tom první náznaky toho, že by se snad politická reprezentace konečně začala zajímat o to, co ženy a potažmo rodiny reálně potřebují a chtějí. Za tímto návrhem je jen a pouze snaha o nalezení jakéhokoli způsobu, jak trochu zalepit státní rozpočet. Domnívají se, že pokud se rodiče vrátí dříve do práce, stát tak vybere více na daních a pojištění.
Ruku v ruce s tímto návrhem ale jdou problémy, na které sice spousta (především, ale nejen ženských) uskupení upozorňuje už léta, a které jsou systematicky upozaďovány.
Školky nemají dostatečné kapacity. Nemáme dostatek vzdělaných lektorů rané péče, protože přes 30 let stigmatizujeme jako společnost každého, kdo se jen odváží navrhnout jiný model péče než léta rodičovské dovolené. Částečné úvazky jsou zde pořád ještě výjimkou, hybridní pracovní modely, které kvůli covidu musely být zavedeny, jsou často opět rušeny, protože konzervatizmus z veřejného prostoru jen tak nezmizí. Střídání partnerů na rodičovské je u nás taktéž výjimkou, natož aby bylo státem podporováno. Firemní školky jsou téměř neznámý pojem. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Zrovna ODS, za kterou Stanjura tento návrh prezentoval, zastává k podobným argumentům a pokusům o restrukturalizaci rané péče odmítavá postoj, a ještě v roce 2018 protlačila Sněmovnou zrušení povinnosti školek nabízet místa pro dvouleté děti s tím, že tak malé děti do školek nepatří.
Kdyby tyto věci, po kterých část veřejnosti už skutečně léta (ne-li dekády) volá, byly už v chodu, bylo by poměrně jednoduché s tímto systémem pracovat. Protože ale bude třeba ho v podstatě řešit od naprostých základů, je možné, že se v důsledku prodraží natolik, že upadne v zapomnění.
Nelze přehlédnout absurditu celé situace. Kdo se o tuto problematiku, byť jen okrajově zajímá, ví, že ženy se dlouhodobě snaží o zlepšení své situace v této oblasti. Pořád totiž především zůstávají doma s dětmi ony, a tudíž na ně i padají všechny následky. Bojujeme o svobodnou volbu, o adekvátní možnost výběru, o příležitost moct si zařídit život tak, abychom maximálně omezily negativní ekonomicko-sociální důsledky, které se pak s námi táhnout až do konce života. Místo progresivní politiky jsme ovšem svědky jen dalšího polovičatého pokusu od politické strany, která programově jakékoli snahy o zlepšení této situace už léta odmítá, a která si naprosto zjevně ani tentokrát (zatím) nepřizvala mezi sebe lidi, kteří se touto problematikou dlouhodobě zajímají, něco o ní vědí a byli by schopni přesně pojmenovat slabá místa a navrhnout systematická řešení.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
