Přednáška Anne-Mette Øvrum se týkala zastoupení žen v politice a na vedoucích pozicích. Dala si za úkol odpovědět na otázku, jestli bylo v Norsku, které je považováno za velmi progresivní a svobodnou zemi, a které má v oblasti genderové rovnosti nejlepší výsledky na světě, dosaženo v politice a na vysokých pozicích rovnosti mezi ženami a muži.
Abychom lépe porozuměli situaci v Norsku, musíme se podívat na časovou osu Norského ženského hnutí (NŽH). To v podstatě bylo založeno už v roce 1884 a do roku 1913 se aktivně zasazovalo o ženská práva v Norsku. V roce 1884 byla spisovatelka Camilla Collett nazvána první norskou feministkou a zakladatelkou NŽH. Kritizovala společenský stereotyp, podle kterého je jediným cílem v životě ženy se vdát a být podporovanou svým manželem, a debatovala o nedostatečné svobodě žen kvůli patriarchálnímu systému.
V roce 1885 byla založena Norská asociace pro volební práva žen. Ta se zabývala spoustou různých kauz, ale především samozřejmě volebním právem pro ženy. Toto všechno vedlo k založení mnoha jiných spolků. Ke konci století byly ženy z horních vrstev společnosti rekrutovány pro práci telegrafistek a učitelek. Vznikaly továrny a potřeba práce, a ženy byly zaměstnávány. Rok 1913 byl rokem konečného triumfu: volební právo pro ženy bylo jednohlasně schváleno norským parlamentem. Norsko bylo prvním nezávislým státem, který tento zákon schválil.
V 70. letech 19. století se více žen začalo zapojovat do Ženského hnutí a tím se dostaly na řadu nové problémy, jako např. právo na potrat, právo na rozhodování o vlastním těle nebo zakládání školek a jiných center pro péči o děti.
Ženy v politice
V roce 1981 se Gro Harlem Brundtland stala první norskou předsedkyní vlády. V roce 1986 jmenovala „ženskou vládu“, ve které bylo 44% žen, což stalo světovou senzací. I přesto to ženy v politice stále měli těžké a byly často pomíjeny a zesměšňovány. Dnes je cílem většiny norských politických stran mít alespoň 40% žen mezi kandidáty, ale stále se vyskytují situace, ve kterých jsou ženy zesměšňovány a pomíjeny.
Norsko je demokratická země a často bývá považována za jednu z nejbezpečnějších k životu. Tři ze sedmi největších politických strach jsou vedeny ženami. Ženy mají v Norsku spoustu příležitostí, ale stále zůstává pravdou, že muži jsou stále hlavním zdrojem síly a vlivu.
V norském parlamentu je 39,6% žen. Stále jsou to ale muži, kteří „řídí svět“. Statisticky vzato je počet žen ve vrcholové politice velmi nevyvážený: z nejnovější statistiky (srpen minulého roku) organizace UN Women spadající pod Spojené národy vyplývá, že ve světě je 11 žen v čele státu a 10 v čele vlády. Proporčně je političek méně než 50%. 1. dubna tohoto roku je podle statistik Meziparlamentární unie v parlamentech po celém světě pouze 22,6% žen. Rwanda má největší počet žen v Národním shromáždění: přes 63% političek jsou ženy. Stále jsou však i země, které nemají v Národním shromáždění ženy žádné, a to například Jemen, Haiti a Vanuatu. Ve Spojených státech tvoří ženy pouze 19,4% členů kongresu.
Stejná práva pro všechny ženy
Genderově motivované násilí je velká společenská výzva. Menší zastoupení žen na pracovním trhu v důsledku vytváří větší závislost žen na jejich mužských partnerech ve vztazích. Kvůli systematickému násilí, kterému byly vystaveny, zažívají oběti genderově motivovaného násilí snížené sebevědomí a sebeúctu, což brzdí jejich aktivní angažovanost v pracovním životě. Otázkou tedy zůstává, jak můžeme vyzdvihnout důležitost spolupráce mezi různými organizacemi (veřejnými i soukromými), které pracují s ženami vystavenými této formě násilí, aby tyto mohly dostat svůj život zpět a abychom podpořili jejich společenskou a pracovní integraci. Dostáváme se tedy zpátky k tomu, že práce napomáhá přerušit kruh násilí.
V Norsku také pokračuje debata ohledně skleněného stropu. Zdá se, že je stále pro ženy složité dosáhnout vysokých pozic (přestože na některých ženy jsou). Na managerských postech je obecně více mužů, a konkrétně v Norsku nejsou žádné ženy na pozici výkonných manažerů. V radách zasedá více mužů než žen, dobrovolnické a sportovní organizace jsou dominovány muži – ale jsou zde i ženy, které jsou vzdělány a dosahují výborných výsledků. Co se tedy dá s touto situací dělat?
Jednou z cest k úspěchu je dostatek ženských vzorů, jak v politice, tak na vedoucích pozicích. Stále je třeba se aktivně zapojit v oblasti networkingu a pracovat na zviditelňování žen ve vedoucích pozicích a nebát se riskovat.
Dosáhli jsme tedy rovnosti mezi ženami a muži v politice a na vedoucích pozicích? Prozatím je odpovědí jasné NE.
