Jak to vypadá s reprezentací žen ve filmovém a televizním průmyslu a potažmo v našich televizích?
Televize „pro ženy“ se často dle obecného úzu dělí na dvě části: první část jsou seriály, do kteréžto kategorie počítáme telenovely, nekonečné seriály či cokoli, jehož sledování většina lidí často popře. Do druhé kategorie pak spadají pořady, které by mohly být lepší než díla v první kategorii, ale je tam nějak moc žen a tudíž přece mohou být zajímavé jenom pro ostatní ženy.
Nám se takovéto dělení nelíbí a nesouhlasíme s ním, a tak jsme se rozhodli, že se na tuto problematiku podíváme trochu důkladněji.
Stereotyp o „seriálech pro ženy“ vznikl v době, kdy se začalo točit to, co si muži mysleli, že ženy chtějí vidět: seriály o rodině, o problémech s láskou, jednoduše o tom, co si představovali jako typicky ženské zájmy. Koneckonců, trojrozměrnost žen jako lidských bytostí utíká tvůrcům mnohdy i teď. V žádném případě nelze přitom říct, že seriály se ženami a/nebo o ženách jsou obecně nekvalitní; kvalita samozřejmě závisí na zpracování tématu, ne na tom, pro koho je dílo určeno či čeho se primárně týká. Ale je pravda, že v našich hlavách existuje společensky podmíněná asociace, podle které je cokoli, co je primárně „pro ženy“, ať už se bavíme o televizi a filmu, časopisech či čemkoli jiném, automaticky méně hodnotné.
Existuje také fenomén, který vynesl na světlo poznatek, že seriálová či filmová tvorbas ženami v hlavní roli není pro muže zajímavá. Vyšlo to najevo například ve chvíli, kdy se animovaný film Rapunzel (Locika) dostal do distribuce pod názvem Tangled (Na vlásku), protože film s ženským jménem v názvu by nenalákal chlapecké diváctvo. Prezident Pixaru a Disney Animation Studios se vyjádřil v tom smyslu, že prý pohádka s ženským jménem v názvu naznačuje, že je to film pro dívky a chlapce by tak odradila. Abychom nepřehlédli to nejpodstatnější, co z takovýchto rozhodnutí vyplývá: zřejmě tedy jako společnost vychováváme chlapce, které odpuzuje film s ženským jménem v názvu.
Je nám neustále předkládáno, že muži a ženy mají odlišný vkus. Zamysleme se ale nad tím, nakolik je toto tvrzení formováno společenským tlakem a očekáváním, a nakolik je biologicky podmíněné. Nikdo samozřejmě nechce nikoho nutit, aby sledoval (nebo četl) něco, co ho nebaví. Ale rozdělovat televizi (a potažmo čtivo) na mužské a ženské se přece jen zdá být hodně zpátečnické. Zájmy jsou tak různorodé, a kvalita televize a čtiva také, že lze jen těžko takto generalizovat. Jen je otázka, na kolik si toho všímají tvůrci.
Naštěstí dnes už jsou ženy, které se z pozice svého vlastního privilegia snaží, aby ženy byly nejen více reprezentovány v televizní a filmové tvorbě, ale také aby často byly na místě režisérek a producentek. Že to vůbec není běžné si všimla třeba herečka Reese Witherspoon, která založila svou vlastní produkční společnost Hello Sunshine. K rozhodnutí zaměřit se na televizi a filmy s ženským zastoupením dospěla poté, co zjistila, že podle studie z roku 2016 ženské filmové role (míněny pouze ty, ve kterých ženské postavy mluví), tvoří jen 28,7% všech rolí. Také se prý rutinně setkávala s tím, že majitelé studia jí řekli, že nechtějí vyrábět biografické filmy o ženách, a že nemají zájem o ženskou tvorbu obecně. Witherspoon tvrdí, že je na čase toto změnit, protože ve filmovém odvětví je spousta ženského talentu, ale ten je využíván hlavně pro role manželek a přítelkyň, hrajících druhé housle hlavním hrdinům filmu. A že potřebujeme vidět opravdové ženy tak, jak život vidí ony, a ne se na ně pořád dívat optikou mužských producentů.
Witherspoon zjevně trefila do černého, a dočkala se obrovské podpory dalších slavných a vlivných žen. Vytvořily tak krásný příklad toho, že vlastní privilegium se dá využít k dobré věci, a že ženy mají tu moc podporovat jedna druhou, namísto toho, aby se společností nechali tlačit do neustálého soutěžení mezi sebou.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.