Tak zní tvrzení místopředsedy Českého olympijského výboru Zdeňka Haníka.
- „Ženy ty psychické šrámy z bitev vstřebávají prostě hůře.”
- „Žena v principu nechce vyhrávat či konfrontovat se – chce důstojně a s úctou remizovat.”
- “Mnoho moderních žen ovšem ztratilo kontakt se svou pravou ženskostí a jsou v hloubi duše nešťastné, protože by raději našly harmonii a tvořivý vztah s mužem než vládu nad ním. Tedy remízu, ne vítězství.”
- “Ostatně i opravdový chlap chce vítězit nad svými soky, nikoliv nad ženou. Pakliže je žena orientovaná na to, být stále nejlepší, jak rozvine svou emoční vnímavost, která je symbolem ženství?”
- “Je mým trvalým přesvědčením, že holky chtějí být muži vedeny, pouze nechtějí, aby se jim stříhala křídla.”
- “Mají podřídit život jednostrannému vrcholovému sportu? Je dobré, aby ženy, které od „Pána“ nemají vyvinuté svaly jako muži, je za každou cenu extrémně posilovaly? Je dobré, aby svou něžnost, mírnost a empatii, jež jsou paradoxně jejich zbraněmi, měnily za ješitnost, která patří mužskému pohlaví?”
- “A koneckonců, pokud ženy samy chtějí prožít život mezinárodní vrcholové sportovkyně a jsou ochotny přijmout nemilosrdná pravidla tohoto modelu, pak: budiž – ANO. Ale v tom případě doporučuji zabrat v tréninku daleko víc, „nepapat tolik“ a podřídit život jedinému: úspěchu a vítězství.”
- “Nemám nic proti ženským soutěžím, i když ženy soutěží méně rády než muži…”
- “Muži soutěží ve sportu o vítězství, ale principiálně soutěží o moc. Avšak u žen je to jinak: moc lásky je jim bližší než láska k moci.”
- “Ženy jsou pro mě hrdinky hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, nespí, když jsou nemocné, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile, abychom udělali dojem, a umějí nás obejmout, když přijdou horší časy.”
- “O to směšnější mi připadá, když si i ženy, éterické bytosti, začnou hrát na vojáky. A vrcholový sport je hraní na vojáky. “
Připadá vám to jako tiráda frustrovaného internetového trolla? Ale kdepak. Takto se vyjadřuje místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník.
Místopředseda Českého olympijského výboru, pan Zdeněk Haník, uveřejnil v časopise Reflex komentář, který nasadil na kauzu Gábiny Koukalové a zamyslel se v něm nad tím, jestli vlastně ženy mají co pohledávat ve vrcholovém sportu. Celý článek je k dispozici zde. I reagovat na něj se vlastně dá jen velmi těžko, protože to není jen článek postavený n a neuvěřitelně sexistické premise; je to soubor misogynních průpovídek poskládaných do textu, který blahosklonně podsouvá ženám, jejichž životní cíle se netýkají praní mužských ponožek a soustavného rození dětí, že vlastně nejsou ženy, a že i když jim někdo milostivě tedy ten vrcholový sport dovolí a umožní, tak stejně nikdy nebudou tak úžasné, jako muži.
Kdyby podobný komentář vzešel z internetové diskuze, bylo by snadné ho ignorovat s tím, že je to výplod frustrovaného člověka, který si svou domnělou nadřazeností a nepokrytým sexismem potřebuje dokazovat své ego. O to je tedy horší, že tento článek vyšel z vysoce postavených míst ČOV; organizace, od které bychom především očekávali podporu žen ve sportu bez omezení na základě vyčpělých, sexistických názorů, podporu olympijských ideálů (které autor svým článkem naprosto popřel) a také schopnost pochopit, že ženy neexistují proto, aby zaplňovaly místa v mužských (anti)utopických představách.
Podívejme se tedy do prapodivného světa pana Haníka, plného neobvykle koncentrovaných stereotypů. Hranici mezi vlastním názorem a faktem pan Haník stírá už na začátku článku, kdy se vyjádří ve smyslu, že vrcholový sport vyžaduje po sportovcích absolutní oběti a jednostrannou orientaci, což je podle něj složité pro muže, a natožpak pro ženy. Tento názor, nikoliv fakt, udává tón celého článku; podobnými výroky je protkaný, a vychází pouze z osobního přesvědčení pana Haníka, ale které se snaží ve svém komentáři prezentovat jako fakta.
Na začátku svého komentáře se jal pan Haník popisovat, jak vnímá ženu. Proč by to mělo být pro ženy jakkoli směrodatné se samozřejmě nedozvíme. Dozvíme se jen o roli, kterou v páně Haníkových fantaziích ženy zaujímají. Bylo by pro něj (a pro muže jeho ražení) asi šokující zjistit, že důležité je pouze to, jak žena vnímá sama sebe. Prezentovat ideu ženy tak, jak ji vnímá společnost nebo muži, je jen pokus o umělé vytváření dalších pravidel pro ženy, aby splňovaly úlohy, které se těmto osobám hodí do jejich vlastního světonázoru. S tím, jaké ženy doopravdy jsou, jak se cítí, jakými se cítí být, to nemá nic společného. Koneckonců, na to se pan Haník ani žádné ženy zjevně nezeptal: jemu záleží totiž jenom na tom, jak je vidí ON. Pro pana Haníka zjevně neexistují ženy jako samostatně jednotky, jinak by nikdy nebyl schopný vypustit do světa nesmysl typu „žena je mužovo druhé já“.
Pan Haník si sám pro sebe vytvořil nějakou ideu ženy, a tuto projektuje i do vrcholového sportu. Vysmívá se ženám, které chtějí něco dokázat („O to směšnější mi připadá, když si ženy […] začnou hrát na vojáky“). Doporučuje jim, aby více trénovaly (jako by se ve vrcholovém sportu dalo trénovat málo a mít výsledky), infantilizuje je používáním slov jako „holky“ (zatímco sport pro něj dělají praví chlapi), popřípadě doporučuje atletkám, aby „méně papaly“.
Všechny vlastnosti (potřeba výhry, cílevědomost, výdrž, soutěživost, píle, houževnatost apod.), které se pan Haník snaží tak zoufale přidělit pouze mužům, jsou ve skutečnosti vlastnosti lidské. Každý jsme jimi obdařeni jinak, a v průběhu života záleží na prostředí, ve kterém vyrůstáme, od rodiny po společnost, a také na našem vlastním charakteru. Ženy jsou diverzní bytosti s různými schopnostmi a cíly, stejně tak jako muži. Pan Haník ovšem vyvolává pocit umělé nadřazenosti mužů nad ženami tím, že se snaží vlastnosti mužské a ženské od sebe oddělit a ještě celou věc postavit tak, že ty ženské jsou pro vrcholový sport jaksi horší.
ČOV se od článku pana Haníka distancoval prohlášením, že rozhodně nereprezentuje názory Českého olympijského výboru. To je dobré vědět, ale představte si třeba situaci, ve které zástupce ředitele gymnázia tvrdí, že ženy se na studium neučí, že jsou jim znalosti k ničemu, protože jejich poslání je rodit děti a starat se o rodinu. I kdyby se vedení školy od těchto názorů distancovalo, poslali byste své dcery do takovéto školy s klidným svědomím a s důvěrou v to, že nebudou diskriminovány?
Otázka tedy teď stojí takto: má názor pana Haníka jako člověka (na který má bezpochyby nárok) místo ve vrcholovém sportu? Je v pořádku, aby člověk zastávající funkci místopředsedy ČOV proklamoval názory, které podkopávají podporu žen ve sportu? Jak může kdokoliv teď věřit tomu, že se ženám dostává a bude dostávat stejné podpory, jako mužům? Vy tomu věříte?
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
