Realita nebezpečného prostředí pro ženy postihuje už i mladé dívky
Podle výroční zprávy Girlguiding UK se téměř dvě třetiny mladých dívek v Británii necítí mimo svůj domov bezpečně. Přes polovina dívek ve věku 13 – 21 let byla buďto sama terčem obtěžování, nebo zná někoho jiného, kdo byl obtěžován. Jedna dotázána uvedla, že co by dívkám jako je ona rozhodně vylepšilo kvalitu života by bylo, kdyby se nemusely bát jít samy po ulici. Jiná řekla, že by se cítila lépe, kdyby obtěžování a stalking bylo bráno vážně a řádně trestáno. Také se zmínily, že cítí nárůst ohrožujícího a negativního chování na internetu, ve srovnání s dobou před pěti lety.
Tyto dívky také mají větší povědomí o genderové nerovnosti a sexismu a cítí, že lépe rozumí feminismu a ztotožňují se s ním. Není náhoda, že se o feminismus začaly více zajímat tehdy, když si uvědomili, že se v jejich každodenním životě necítí bezpečně.
Není důvod se domnívat, že se mladé dívky takto necítí i u nás. Koneckonců, ženy upozorňují na své pocity ohledně svého bezpečí už dlouhou dobu. To, že tuto situaci začaly pociťovat i velmi mladé dívky jenom svědčí o její závažnosti a také o jejím podcenění ze strany společnosti a legislativy.
Pokud skutečně posloucháte, můžete tyto podtóny slyšet v každé konverzaci týkající se útoků na ženy. Jak často ale zamýšlíme nad tím, jak ženy vnímají svět? Jakou váhu dáváme jejich pocitům, které vychází z osobních zkušeností?
Často musí dojít ke katastrofě, abychom si zpětně uvědomili, že jsme na příčinu byli opakovaně upozorňováni, a že jsme to ignorovali. Rozdíl je v tom, že katastrofa už nějakou dobu probíhá, a je společností nadále ignorována. Ukažme si její rozměry na příkladu od sdružení Konsent, podle kterého se ve skupince 7 žen s největší pravděpodobností najde alespoň jedna, která má zkušenost s prožitím sexuálního násilí, a skoro každá z těch ostatních bude znát alespoň jednu ženu, která byla znásilněna.
Statistiky o bezpečnosti žen u nás i v zahraničí existují a jsou velmi výmluvné. Ženy o svých zážitcích také nemlčí, obzvláště ne v poslední době. Přesto se místo legislativních úprav a rázného společenského odsouzení a stíhání objevují staronové rady typu: mějte vždy klíče připravené v ruce, dejte někomu vědět, že jste došly domů v pořádku, příliš nepijte a rozmyslete se, co si oblečete, když jdete večer ven, nenoste sluchátka, nechoďte po setmění nikam samotné. Rady, které sice mohou být dobře míněné, ale v důsledku pouze poskytují hůl do ruky těm, kteří jsou za každých okolností připraveni hledat vinu v tom, jak „nezodpovědně“ se napadená žena zachovala.
Co se ještě ženám se musí stát, aby společnost obavy o jejich bezpečí začala opravdu brát vážně?
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
