Když zájem o druhé překračuje únosnou mez a stává se patologickým, hovoříme o tzv. stalkingu. S ním se přitom v roli obětí setkávají nejčastěji ženy. Kdo jsou jeho pachatelé a jak se jim bránit?
Občas každý/á z nás zatouží přečíst si smsky nebo e-maily někoho jiného (nejčastěji potom partnera/ky, samozřejmě…), stejně tak čas strávený na sociálních sítích může posloužit ke kvalitnímu „prolustrování“ (nejen) protějšku.
Ačkoliv tyto myšlenky jsou většinou nevinné, existují i případy, kdy touha zmapovat život někoho druhého přeroste do zcela patologických rozměrů. Úmyslné pronásledování a obtěžování snižující kvalitu života sledované osoby a ohrožující její bezpečí je potom v kriminologické terminologii označováno jako stalking.
Podle Istanbulské úmluvy je stalking jednou z forem násilí na ženách, neboť z celoevropských statistik vyplývá, že většinově jsou jeho oběťmi ženy a pachateli muži (a to téměř v 90 % případů). Přitom velmi časté je pronásledování žen, které ukončily vztah, v němž docházelo k fyzickému násilí. I stav v České republice tato data potvrzuje, nejvíce případů stalkingu je potom dlouhodobě zaznamenáváno v Praze.
A kdo jsou stalkeři? Kromě bývalých partnerů mohou být podle studie P. E. Mullena (2001) stalkery také vytrvalí obdivovatelé a uctívači oběti (specifickou skupinou jsou potom tzv. celebrity stalkeři, kteří pronásledují známé osobnosti), jejichž nebezpečnost však není tak vysoká jako např. u útočných stalkerů (predatory stalkers), kteří cíleně usilují o fyzický a sexuální kontakt.
Dalšími typy pronásledovatelů jsou např. tzv. poblouznění milovníci, kteří věří, že oběť je miluje, neobratní nápadníci apod. Ačkoliv někteří z nich pokračují ve sledování své oběti i po rozličných institucionálních zásazích, zajímavé je, že nejvytrvalejšími a nejsystematičtějšími stalkery – ač jich je minimum – jsou ženy.
V každém případě je třeba mít na paměti, že stalking není „jen“ ztrpčováním života oběti, ale může přerůst ve skutečně závažné trestné činy, fyzickými napadeními počínaje, vraždami konče.
Podle kriminalistických údajů se v 76 % případů zabití žen jejich bývalými partnery prokázalo, že předtím tyto ženy pachatelé pronásledovali. Třetina všech stalkerů potom svým obětem skutečně vyhrožuje a tyto výhružky následně zrealizuje.
Od ledna roku 2010 tematizuje problematiku stalkingu i česká legislativa, která jej definuje na základě splnění tří základních podmínek – musí být prokazatelné, že sledování probíhá proti vůli oběti, toto pronásledování musí být intenzivní a trvat minimálně měsíc až šest týdnů.
Stalkingu se potom explicitně týká § 354 trestního zákoníku, který jej vymezuje jako trestný čin nebezpečného pronásledování. Pachatelům v případě jeho prokázání hrozí odnětí svobody v délce až jednoho roku.
Vlastní obrana obětí potom může nabývat dvojí podoby:
– privátní, kdy se oběť pokusí řešit situaci sama, nijak na pronásledovatele nereaguje, vyhýbá se místům možného setkání, zároveň vše dokumentuje a informuje o situaci své okolí a v neposlední řadě má u sebe stále prostředky osobní ochrany (např. pepřový sprej pro případ napadení)
-institucionální, tehdy jsou již do řešení zapojeny rozličné veřejně činné orgány, ať už policie (trestní oznámení lze podat ústně i písemně) nebo organizace zaměřující se na pomoc obětem trestných činů (např. Bílý kruh bezpečí).
V každém případě ale platí, že by situace neměla být zlehčována a při jakémkoliv náznaku hrozícího nebezpečí je třeba skutečně jednat.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
