O knize, která dává prostor českým ženám, na které se tak často zapomíná
Pravděpodobně by pro vás nebyl velký problém jmenovat alespoň jednu českou ženu, jejíž jméno zná celé česko. Možná by to byla sportovkyně, spisovatelka, nebo umělkyně. V některých případech možná i vědkyně. Otočme situaci, a zkuste mi vyjmenovat české muže – sportovce, vědce, spisovatele nebo umělce. Když srovnáte oba sloupečky, je téměř jisté, že sloupeček mužů bude o kus delší, a o mnoha z nich jste se pravděpodobně učili už ve škole. Nerovnováhou mezi významnými ženami a muži (a jejich zastoupení, popř. absenci v rámcových vzdělávacích plánech) jsme se na našich stránkách zabývali už několikrát. Křest knihy Velké ženy z malé země, která přišla téměř na konci konference Všem ženám, byl tudíž pro nás prvním znamením, že se snad karta obrací.
Za celým projektem stojí především Renata Mrázová a Denisa Prošková, které se panelu zúčastnily společně s Evou Le Peutrec, které se v knize objevuje. Všechny dohromady se shodly na tom, že nápad na tuto knihu vzešel po přečtení knihy Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky, kdy jedno z dětí poznamenalo, že je smutné, že v knize není ani jedna česká žena.
Tento panel se více než všechny ostatní odehrával formou otázek a odpovědí, takže vám ho zkusíme přiblížit v co nejvěrnější podobě.
Jak jste vybírali a rozhodovali se, které ženy do knihy zahrnete?
Čerpaly jsme především z knihovny, vybíraly jsme jednak notoricky známá jména, tak i jména neznámá nebo ta, která byla neprávem zapomenuta. Zároveň jsme nechtěly, aby v knize byly jen tzv. „echt“ češky, ale i ženy, které byly jiné národnosti ale žily tady, třeba proto, že se sem přivdaly. Snažily jsme se o přesnost v každém ohledu.
Který z příběhů je vaší srdeční záležitostí?
RM: Nedá se říct, že bych měla jenom jeden. Mám vztah ke všem 33 příběhům, a všechny tyto ženy bych chtěla poznat osobně. Mám radost, že jsem objevila řadu žen, o kterých jsem předtím neslyšela. Kdybych měla uvést alespoň malý konkrétní případ, vybavuje se mi, že Petra Kvitová mě dostala svou skromností a pokorou. A zmínila bych Marii Šmolkovou, ženu, bez kterých by Wintonovy děti nebyly zachráněny, a přitom její jméno zná skutečně jen málokdo.
DP: Mně překvapilo jedno známé jméno: Alice Garrigue Masaryková, dcera prezidenta Masaryka. Ta je často reprezentována jako prezidentské dítě nebo suchopárna stará panna. Přitom to byla nesmírně vzdělaná, chytrá a citlivá žena a také zakladatelka a první předsedkyně Československého červeného kříže.
S jakými problémy jste se při psaní knihy setkaly?
RM: Nic zásadního se během toho procesu nestalo. Náročná pro nás byla spolupráce na dálku. Jsme obě velmi jiné a máme jiný pracovní i komunikační styl. Bylo to takové velice intenzivní „manželství“.
Proč je v knize právě 33 příběhu?
DP: Číslo 33 je pro nás symbol. Je to číslo radosti.
RM: Odkazuje na Kristova léta, na naději, obrození a inspiraci. Zdálo se nám v tomto ohledu perfektní.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.