Jaký byl Mezinárodní den žen 2022?
Snad jsme se přiblížili k době, kdy MDŽ začínáme chápat jinak: jako den, kdy upozorňujeme, více než kdy jindy, na všechny formy útlaku žen, na nerovné postavení žen ve společnosti a třeba také vzpomínáme na ty, které soustavně propadají sítem dějin a nejsou, i přes své zásluhy, známé ve stejné míře jako muži. Jinými slovy: už to není den červeného karafiátu, a daleko více záleží na tom, jak se jej kdo rozhodne pojmout.
Každý rok má Mezinárodní den žen určené nějaké téma. To letošní najdete pod hashtagem #breakthebias, tedy překonejme předsudky.
Není důležité jen vědět, že předsudky jsou a nějak na nás působí. Je třeba na ně upozorňovat, ať už se týkají nás nebo jiných. I to může být pro ženy problém, protože se tak často setkávají s tím, že pokud se ozvou, objeví se okamžitě snahy o to je usadit, ztišit, podmanit. Ženy, které se nebojí upozornit na ženské problémy jsou často prvoplánově vnímány jako příliš hlasité, asertivní, egoistické, zasedlé na muže. Krásná ukázka předsudku, který by bylo dobré překonat.
Dalším takovým může být například body-shaming, nebo-li kritika osoby založená na vzhledu, který jakýmkoli způsobem nekonvenuje patriarchálnímu vidění společnosti (štíhlá/ý, atraktivní, opečovávaná/ý atd.). Přestože se body-shaming týká i mužů, přece jenom jsou hlavními zamýšlenými koncovými uživatelkami ženy. Stále ještě se pohybujeme ve společnosti, která se nám snaží vsugerovat, že vzhled je největší devízou žen a že má a měl by mít rozhodující dopad na to, jak úspěšné jsme ve všech oblastech našich životů. Můžeme tedy letos MDŽ pojmout i tak, že si uvědomíme a začneme (nahlas!) vyjadřovat názor, že naše těla jsou v podstatě nádoby, které nám umožňují zažívat všechny aspekty života a dávají nám možnost ho prožít tak, jak chceme. A že nechat si diktovat systém hodnot patriarchální společností není cesta.
Letos jsme, bohužel měli možnost si v tento den hlouběji uvědomit, jak se vede ženám ve válečném konfliktu. O to intenzivněji, že se jeden začal odehrávat za našimi humny. Myslíme na ženy, které byly nuceny pokusit se o útěk před válkou; pak jsou zde ženy, které se rozhodly zůstat a bojovat. Jedna možnost není lepší nebo obdivuhodnější než ta druhá. Jsou jen jiné. Myslíme na ženy, které zůstaly, dobrovolně či nedobrovolně, na Ukrajině, a které se staly obětmi neomluvitelných, brutálních útoků Ruské armády. Už v prvním týdnu se objevily zprávy o tom, jak Ruská armáda znásilňuje Ukrajinské ženy. Tyto hrůzy jsou součástí každé války, a tato není výjimkou. Myslíme na ženy, které se rozhodly vzepřít se režimu ve vlastní, se kterým nesouhlasí a který je dlouhodobě utlačuje a diskriminuje, a to i za cenu vlastní svobody nebo života.
Má smysl si při této příležitosti připomenout feminist anti-war resistence. Zatímco čtete tento článek, jsou v Rusku na ulicích ženy, které riskují svou svobodu, zdraví a dost možná i život, aby se postavili Putinovi a jeho režimu. Feministky byly od samého začátku základní složkou resistence režimu v Rusku. Od začátku byly považovány za nepřátele. Toto je část jejich manifestu:
„Válka znamená násilí, chudobu, nucené vyhnání, zničené životy, nejistotu a nejistou budoucnost. Je neslučitelná se stěžejními hodnotami a cíli feministického hnutí. Válka zjitřuje genderovou nerovnost a brzdí posuny učiněné v otázce lidských práv. Válka s sebou nenese jen násilí způsobené bombami a kulkami, ale také sexuální násilí: jak ukazuje historie, během války čelí všechny ženy hrozbě násilí 4x častěji než kdy jindy. Z těchto a dalších mnoha důvodů musí Ruské feministky a všechny ty, které sdílejí feministické hodnoty musí silně vystoupit proti této válce.“
Loading ...
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
