Na sexbyznys, který vedle samotné prostituce zahrnuje i jakékoliv placené sexuální služby, je možné nahlížet dvojí perspektivou – jako na sexuální práci anebo jako na násilí páchané na ženách. Ať tak či onak, nelze ani v těchto podmínkách přehlížet skutečnost, že ženy působící v této sféře jsou často oběťmi násilí, z něhož se dokáží jen velmi těžko vymanit.
Násilí páchané na ženách, jež se pohybují ve sféře sexbyznysu, patří mezi nejvíce přehlížené typy násilí vůbec. Konkrétně prostituce je nahlížena spíše prizmatem kriminalistickým, ženy a dívky, které se prostitucí živí (nebo si přivydělávají), jsou potom tímto obvykle stigmatizovány.
Velmi často je tak možné setkat se s názorem, že sexuální pracovnice musejí s rizikem a priory počítat. Tedy i s rizikem násilí. Přitom dle výzkumů je jedním z hlavních faktorů, který vede k „prodávání vlastního těla“, raná zkušenost s násilím sexuálního charakteru ze strany příbuzných či známých, dvě třetiny prostitutek potom byly do věku 16 let sexuálně zneužity.
Zároveň platí, že právě těmto ženám se drtivě nedostává institucionální pomoci, a to jak ze strany policie, tak i zdravotníků.
Podle údajů neziskové organizace Rozkoš bez rizika, která se již od roku 1992 zasazuje o snižování sociálních a zdravotních rizik žen pracujících v sexbyznysu, jsou nejčastějšími formami násilí v této sféře ponižování, vyhrožování, stalking, obscénní telefonáty, ale i fyzická napadení, ohrožování různými zbraněmi, šikana, únosy, vydírání, nucení k rizikovému sexuálnímu styku apod.
V publikaci Sexuální násilí – proč se nikdo neptá? jsou potom tyto různé podoby násilí rozděleny do pěti základních kategorií, tedy násilí ze strany zákazníka (především nucení k nechráněnému styku), násilí ze strany personálu, také ze strany policie (např. zastrašování, falešná obvinění, ale i nucení k bezplatnému sexu), násilí ze strany konkurence (především mezi kolegyněmi) a v neposlední řadě také v osobních vztazích.
Je zřejmé, že sexuální pracovnice jsou vystaveny značným rizikům, která dle častého názoru podstupují dobrovolně, ovšem v případě, že se stanou skutečně oběťmi jakéhokoliv násilného jednání, bezpochyby by měly mít také nárok na poskytnutí pomoci. Přístup k ní mají však zásadně ztížen, a to právě kvůli četným předsudkům a stereotypům, které jim brání v tom, aby jim byla poskytnuta jak pomoc sociální, zdravotní, tak i terapeutická.
Mezi nejčastějšími stereotypy potom figuruje představa, že sexuální pracovnici nelze znásilnit, že násilí k sexbyznysu neoddělitelně patří stejně jako roznášení pohlavních chorob. Stejně tak jsou prostitutky nezřídka považovány za drogově závislé. Všechny (a nejen) tyto důvody stojí za častou nechutí těmto ženám pomáhat.
Jak bylo řečeno již v úvodu, na působení v sexbyznysu je možné nahlížet ze dvou perspektiv. Pokud se oprostíme od představy, že prostituce je porušováním lidských práv a všechny ženy, které ji provozují, potřebují pomoc, je zároveň nezbytné brát v potaz, že minimálně některé z těchto žen pomoc skutečně potřebují.
A to i když budeme nazírat (stejně jako Rozkoš bez rizika nebo OSN) na sexbyznys jako na legitimní pracovní odvětví. Proto je nutné postupně odstraňovat stereotypy, které se k němu pojí a podporovat legalizaci prostituce tak, aby již nestála v „temné zóně“. I to může totiž zlepšit obraz sexuálních pracovnic a stejně tak jejich přístup k rozličným typům pomoci.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
