Zpět na úvod

Studium ve Španělsku mě naučilo samostatnosti

29830097_578392095887259_544620415_o
Autor: Tereza Horňáková
Štítky:

Eliška P., 17 let, absolventka AFS programu

Ahoj, jmenuji se Eliška a právě jsem se vrátila z půlročního stipendijního pobytu ve Španělsku, kde jsem bydlela u úžasné rodiny na okraji Barcelony.

Říkám si, že už jsem zpět ve své rodné zemi nějakou dobu na to, abych celý program viděla s určitým odstupem. Na druhou stranu vlastně nevím jestli vůbec někdy budu připravena shrnout úplně všechno co se ve skutečnosti událo, jelikož přestože jsem na program odjela v lednu a vrátila se v červnu, můj program vlastně nikdy neskončil. A to ani vysednutím z letadla v Praze, ani ponávratovým soustředěním. Je to jako byste odstartovali chemickou reakci, která nejde jen tak zastavit i kdybyste chtěli. Všechno ty získané vědomosti a schopnosti nezmizí jen překročením státní hranice.

Vlastně ani nevím, kde začít s líčením toho, co všechno jsem se za celou dobu programu naučila. Co se týče nějakého rozvoje na osobní bázi, jako první mě napadne většinou fakt, že jsem se naučila samostatnosti a schopnosti se rozhodovat za sebe. Přestože celkový průběh výměny byl v mém případě velmi hladký, asi jako každý výměnný student jsem si nějakými těmi krizovkami prošla. A i když v danou chvíli většinou jen chcete, aby to už bylo za vámi, právě takové situace mne toho pravděpodobně naučily nejvíce. Naučila jsem se správně zvážit danou situaci a nalézt řešení. Tak trochu jsem porozuměla sobě samé o trochu víc a dozvěděla se, že se na sebe můžu splolehnout, ale zároveň jsem pochopila i rozdíl mezi tím, co zvládnu sama a s tím, o čem je lepší se s někým poradit.

Obecně mi přijde že můj pohled na svět se úplně změnil. Třeba můj pohled na ideál krásy. I předtím jsem vyznávala názor, že záleží na tom, co je uvnitř a ne venku, ale až teď jako bych to skutečně pochopila. Když si ke mně jednou ve škole přisedly dvě spolužačky a začali si se mnou jen tak povídat, bylo mi jedno, jestli jsou hubené, vysoce postavené na společenském žebříčku, podobně se oblékají. A i ony sdílely můj názor. Nezáleželo jim na tom, že máme úplně jiné zájmy, nebo že se jim po tělocviku rozmazala řasenka, nekomentovaly, že si někdo oblékl pět dní v kuse stejné tričko. A postupem času i mně věci tohoto typu začaly připadat úplně zbytečné. Bezvýznamné. Uvědomila jsem si, že ať už na to dnešní společnost pohlíží jako na klišé, vážně existuje tolik důležitějších věcí, než co si oblečeme nebo co si o nás ostatní pomyslí. A když jsem si to uvědomila, všechno bylo tak moc jednodušší. Nemusíte najednou přemýšlet, jestli jste dost tohle nebo tamto. Prostě jen jste. Sami sebou.

Vzpomínám si na něco, co mi jednou pověděla moje kamarádka Anna z Bulharska. Bylo to naši poslední noc před odletem domů a my jsme seděly na podlaze hotelu v Madridu a bavily se o tom, proč je vlastně tak těžké opustit lidi, které znáte jen půl roku. Šest měsíců se ve shrnutí našich životů jeví jako úplně nepodstatná část. Řekla, že si někdy není jistá, jestli její dlouholetí kamarádi v rodné zemi mají rádi jí, proto jaká je teď, nebo proto, jaká byla před několika lety, kdy se seznámili. Ale s lidmi na výměně je to jinak, znají vás tak krátce, ale milují vás za to jací vážně jste teď a tady, v tomhle okamžiku. A mně to prostě přišlo jako ta nejkrásnější věc.

Abych ale nepsala jen o sobě, zvláště Barcelona je obrovským multikulturním centrem a já jsem díky tomu poznala neskutečné množství skvělých lidí z celého světa, s nejrůznějšími příběhy, kulturami, etnickými skupinami, mluvícími jinými jazyky, vyznávající různá náboženství, politické názory. Už ani nemůžu a nechci o světě přemýšlet, tak jako předtím. Když slyším název nějakého státu, nevzpomenu si na hlavní město a rozlohu, vybaví se mi moji známí a přátelé, kteří se tam rozhodli žít, nebo ho naopak museli opustit. A přes všechnu tu překrásnou diverzitu je přeci jen v každém z nás něco stejného, co nás spojuje.

V tu chvíli jsem si i začala i mnohem více vážit mé rodné země a kultury a to dokonce i věcí, u kterých bych nikdy nečekala, že to příznám. I když mi někdy přijde můj život prostě běžný a normální, v celosvětovém měřítku tomu tak vůbec není. Pochopila jsem, že existuje tolik míst, kde věci jako svoboda projevu nebo možnost se vzdělávat nejsou běžnou záležitostí, že existuje tolik míst, kde lidé řeší otázku života a na pro nás běžné aktivity nemohou ani pomyslet.  

Abych se přiznala, hrozně ráda bych teď tuhle zprávu napsala jako nějaký smyšlený příběh se spoustou zápletek a dramatu, vetkla bych tam něco svého, autorského a na poslední stránku připsala jen „inspirováno skutečným příběhem“. Bylo by to tak lehčí, protože všechno se zdá vážně pořád tak trochu neskutečné. Všechno to vlastně byla tak trochu náhoda, i když pravděpodobně ta největší a nejkrásnější, co se mi kdy přihodila. A doufám, že všichni co mají alespoň trochu možnost zažít to samé co já toho využijí. Věřím, že všichni můžou pochopit, že někde tam venku, za naší hranicí žije někdo, kdo každý den řeší důležitější otázky než o kolik zrovna zdražili máslo.

Mezinárodní společnost AFS Mezikulturní programy zajišťuje českým středoškolákům studium v zahraničí. Mají tak příležitost splnit si svůj sen, studovat na místní škole a žít v místní rodině. AFS nyní nabízí stipendium do vybraných evropských zemí od září 2019:

- 10 měsíců – Belgie, Dánsko, Finsko, Itálie, Maďarsko, Portugalsko, Rusko,

- 3 měsíce – Francie, Itálie, Portugalsko, Španělsko.

Přihlaste se do 18. listopadu 2018 na www.afs.cz a nezmeškejte svoji šanci! Výběrové řízení proběhne 21. listopadu.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články