Sorry, there are no polls available at the moment.
Kritika básně Jiřího Žáčka v učebnici pro malé školáčky vzbudila na začátku roku v (zejména) internetových kruzích velké emoce. Pokud nejste v obraze: na internetu se objevila kritika básně Maminka, ve které Jiří Žáček píše: „Holky jsou na světě, aby byly maminky.“
Není ani tak těžké pochopit, odkud se bere kritika těchto řádků. Navzdory populárnímu zdůvodnění, že se jedná o do absurdních poloh dotaženou „politickou korektnost“ či „militantní feminismus“, si dovolím tvrdit, že tomu tak není. Na celou záležitost se totiž dá dívat také optikou lidí, kteří se chtějí bránit ze všech stran se hrnoucím stereotypů v literatuře, a potažmo tím i ve společnosti. Je pravda trochu nešťastné, že tato frustrace vybublala na povrch zrovna u takovéhoto kousku. Na druhou stranu se dětská literatura se stereotypy jen hemží a od jistého věku se poměrně striktně dělí na literaturu pro dívky a chlapce. Básničky tohoto typu jsou ještě určeny pro obě pohlaví, a je nutné ji vnímat v kontextu toho, pro jak staré děti je určena. Děti mladšího školního věku v ní pravděpodobně najdou jakousi vnitřní konfirmaci svého pouta k rodičům a těžko o ní budou kriticky přemýšlet. Jistě se můžeme bavit i o bezděčném podsouvání stereotypů, ale na to jsou tady jiní literární kandidáti, určeni především pro starší školáky a mladé dospělé.
Využijme ale vzniklou situaci k malé polemice. Bylo by vlastně skvělé mít v takové básničce pro školáky i sloku o tatíncích v domácnosti, už kvůli dětem, které vyrůstají (z různých důvodů) bez maminky (pro ty toho v mainstreamových čítankách obecně mnoho není). O dětech žijících jen s jedním rodičem či s rodiči stejného pohlaví ani nemluvě, ty pravděpodobně nemají v podstatě příležitost se identifikovat s nějakým podstatnějším literárním počinem. Nejedná se tedy o žádnou politickou korektnost, ale o odraz toho, že naše společnost se mění a vyvíjí, a tvůrci materiálů pro děti by to neměli zapomínat zohledňovat. Přínos by to mělo i pro děti, které pochází z tzv. tradičních rodin, protože ty by tím získaly alespoň maličký náhled do jiného uspořádání rodin, než na které jsou zvyklé. Jinými slovy, mohla by se tak pomoci rozvíjet empatie, která naší společnosti čím dál tím víc chybí.
Nemyslím si tedy, že text Žáčkovy básničky představoval zásadní problém. Spíše slouží jako ukázka toho, že je možná na čase se zaměřit na to, jakou tvorbu našim dětem nabízet a postarat se o to, aby reflektoval měnící se společnost kolem nás.
Možná i proto byla reakce Jiřího Žáčka na tuto situaci v LN velkým zklamáním: „Nikde nežádám, aby se matky vzdaly profesních kariér ani osobního života, jak mi podsouvají genderové bojovnice. Žasnu, jak je možné číst jednoduchou básničku s takovou ideologickou předpojatostí. […] Co však považuji za nehorázné, že genderové aktivistky ve svatém zanícení skutečnou diskusi o genderové problematice odmítají a místo toho volají po cenzuře. Jsou neomylné v době, kdy už není neomylný ani papež?“
Celý jeho komentář po sobě zanechává velmi hořkou pachuť. To, že si pan Žáček nedokáže představit, jak je možné číst báseň pro děti s „ideologickou předpojatostí“ není zas až tak překvapivé. Stejně jako mnoho mužů (a bohužel i některých žen) má zřejmě problém si představit, jak na ženy působí neustálé stereotypy, se kterými jsou neustále konfrontovány. Stává se již celkem běžné, že se proti nim ženy ohrazují. Vystavují se tak ale jen dalším posměšným komentářům a neustálému zlehčování generové problematiky. Toho se koneckonců zde účastní i pan Žáček.
Loading ...Je jistě možné, že některé z kritik volaly po cenzuře. Mnoho jich však volalo po dialogu. Pan Žáček se zřejmě ani nezamyslel nad důvodem, proč by se nad jeho básničkou měl někdo pozastavit a okamžitě začal obviňovat „genederové bojovnice“ a označovat kritiku za ideologickou předpojatost. Vlastně tím jen potvrdil to, že pokud se žena ohradí proti stereotypizaci, její připomínka není brána v potaz a ona sama je označena přímo či nepřímo pejorativním termínem, aby tak byla ještě více podkopána její důvěryhodnost.
Bylo by určitě prospěšnější, kdybychom místo očerňování kritiků tuto situaci uchopili jako příležitost k debatě, která u nás už nějakou dobu chybí.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
