Premiér Babiš představil plán, jak zvýšit porodnost v ČR. Jakou roli v něm hrají ženy?
Během minulého roku jsme se často zabývali zhoršujícími se podmínkami pro ženy ve státech, které jsou nám místně i mentálně blízko, tedy na Slovensku, v Maďarsku a Polsku. Zmiňovali jsme především pokusy o zhoršení přístupu k potratům (nebo naprosté znemožnění interrupcí), ale i zhoršující se ženskou a rodinnou politiku, která ženy zasahuje ve větší míře, než muže. A vypadá to, že ani Česko nezůstane pozadu, protože premiér Babiš se nechal slyšet, že hodlá revolucionalizovat důchodovou reformu, a důsledkem toho ženy, které vychovají více dětí, budou v tomto systému odměněny. A to z následujícího důvodu, uvedeného pro server lidovky.cz: „Potřebujeme zvýšit porodnost, ne 1,7 dítěte na ženu, ale 2,1. Potřebujeme, aby ženy rodily v pětadvaceti, ne ve třiceti, i ze zdravotních důvodů. Spolupracuji na tom s profesorem Antonínem Pařízkem od Apolináře, řešíme porodní domy. Potřebujeme děti, abychom systém udržely.“
Jinými slovy už víme, jaké to je být ženou ve státu, který je veden jako firma. Ženy jsou zde v podstatě jen prostředkem, jak porodit dané množství dětí ve chvíli, kdy je to potřeba pro systém „majitele“. Pro ženy jako individuální bytosti s právem na sebeurčení, které nechtějí rodit podle nějakého zvráceného systému (nebo třeba vůbec), v takovéto firmě není místo.
Na Babišově návrhu je vidět naprostý nezájem o to co, co ženy vlastně chtějí a požadují od systému. Ty, které jsou nebo plánují být matkami, nežádají systém, který by jim doporučoval, kdy mají rodit a kolik dětí; tyto ženy požadují systematickou podporu v rodičovství, která se pak odrazí i na tom, jak a jestli si budou vůbec schopny šetřit na důchod. Několikrát jsme se v našich článcích zabývali tím, jaký dopad má rodičovství, a zejména tedy mateřství na zajištění ženy nejen v produktivním věku, ale také (a možná hlavně) ve věku důchodovém, takže se nebudeme opakovat.
Na různých místech se v reakci na Babišovy plány objevil návrh, aby rodičovská byla posuzována jako regulérní, běžně ohodnocené zaměstnání, protože rodič, který zůstane s dítětem doma, také pracuje pro blaho společnosti a přispívá tak do systému, a přitom je značně finančně znevýhodněn. Není to nápad úplně od věci;i my jsme často zmiňovali neplacenou práci, která je nezbytná pro fungování rodiny i společnosti a kterou dělají převážně ženy, a která je také v podstatě neohodnocena. Není to zdaleka jediná cesta, kterou můžeme jít, a možná není ani nejlepší. Je to ale rozhodně lepší myšlenka, než takovýto pád to totalitního myšlení, kterého jsme u Babišova výroku byli svědky.
O pár dní později tomu všemu ještě nasadil pomyslnou korunu ministr zdravotnictví Vojtěch, když na sociálních sítích uveřejnil fotku sedmi mužů v oblecích, jak rozhodují o péči o matku a dítě. Vojtěch celé dílo pak již skutečně dokonal v komentářích k původnímu příspěvku, kdy se snažil vysvětlit, že samozřejmě se ženami konzultuje (!), ale že zrovna žádná nebyla v dosahu, aby se s nimi vyfotila (!), a označil svou kolegyni Alenu Šteflovou, která prý má na starosti hovořit s porodními asistentkami, za „milou a citlivou dámu“ (!). Sociální sítě tentokrát zareagovaly velice rychle a snažily se například Vojtěchovi vysvětlit, že o své kolegyni by se v tomto kontextu hodilo vyjadřovat spíše jako o vzdělané, kompetentní ženě než jako o milé a citlivé dámě. Ženy se v tomto případě ozvaly velice jasně: není nám jedno, že se zase a znova rozhoduje o nás bez nás. Snažíme se o dialog, ale druhá strana vykazuje dlouhodobou poruchu příjmu. Tak by se koneckonců dal shrnout celý tento článek.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
