Proč ženské slovo nestačí?
Možná jste slyšeli o experimentu společnosti Schweppes se šaty, které svými čidly reagují na nechtěné doteky. Experiment byl proveden na diskotéce v brazilském Sao Paolu, kde byly nechtěné mužské doteky posílány přes wifi k vyhodnocení, spolu se záznamem ze skrytých kamer. Výsledkem bylo 157 nevyžádaných doteků na tři ženy. Šokuje vás to? Nemělo by. Ženy po celém světě přesně o tomto druhu obtěžování mluví otevřeně celá léta. Jejich výpovědi se nejčastěji setkávají s reakcí, že něco takového snad měly na podobném místě předpokládat; jejich zkušenosti jsou tak zlehčovány či přímo zpochybňovány.
Podobná reakce koneckonců nastala i po zveřejnění experimentu. Namísto upřímného zděšení se objevilo zpochybňování metodiky, a poté i závěry z experimentu plynoucí. Ženy přece prý mají očekávat nechtěné doteky, když se jdou večer bavit. Experiment ovšem nebyl součástí vědecké studie, měl „pouze“ konkrétněji ukázat, čemu jsou ženy běžně vystavovány.
Z tohoto experimentu nám vyplynuly následující teze:
– Poměrně velký vzorek mužů si myslí, že sáhnout na ženu je naprosto přirozený způsob navázání kontaktu
– Spousta z nich si také myslí, že ženy by na veřejném místě měly automaticky předpokládat, že budou osahávány
– Ženám se nevěří; jejich prožitky musí potvrdit i někdo jiný, aby byly brány vážně, přestože ženy na tyto problémy soustavně již léta upozorňují.
Z toho až člověka zamrazí. Je vlastně celkem zajímavé, že muži ve veřejném prostoru mají tak nutkavou tendenci řešit problémy žen, které vlastně problémy nejsou, a nezajímat se o ty, na které ženy samy upozorňují. Zářivou stálicí na tomto nebi je lamentování nad tím, jak kvůli feminismu není už možné pustit ženu do dveří, aniž by pouštějící byl osočen ze sexismu.
Kromě toho, že je to samozřejmě jen záměrně špatná interpretace toho, co feminismus představuje, je to pouze zástupný problém. Jako takový je naprosto neškodný a nemá vliv na kvalitu života žádné ženy. Kdyby se takto intenzivně zajímaly muži i o nechtěné osahávání, systematicky nižší platy žen, každodenní potíže matek samoživitelek nebo o cokoli jiného, na co ženy samy upozorňují a co je součást jejich každodenních životů, žili bychom už v úplně jiné společnosti. Kromě znalosti problematiky by se ovšem také musel změnit způsob, kterým společnost nazírá na problémy žen.
V dnešním nastavení jsou pocity i životy žen v režii mužů; to, co se neslučuje s mužským světonázorem, je automaticky považováno za vybočení z normálů. Spolu s nedostatkem empatie z toho pak vyplývá nedůvěra v ženy a jejich výpovědi. A to má potom za důsledek svět, který ženám a priori nevěří.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
