Jaký signál vysílá USA sexuálně zneužitým ženám po celém světě?
Možná jste zaznamenali, že v Americe se během září hodně objevoval ve zprávách pan Brett Kavanaugh, republikánský kandidát, který byl presidentem Trumpem nominován na člena Nejvyššího soudu. Kavanaugh byl přitom obviněn již dvěma ženami, že je v době školních studií sexuálně obtěžoval.
Podle The New Yorker nechtěla druhá obět, paní Ramirez, o svém napadení mluvit, protože v té době byla opilá. Nakonec se i s Christine Blasey Ford, která je profesorkou psychologie, rozhodly vystoupit na slyšeních v Senátu.
Na sociálních médiích se šíří názory, že i kdyby to byla pravda, už je vše dávno promlčené. Bílý dům tvrzení obou žen označil za nesmysl a obvinil z celé situace demokraty a jejich údajné spiknutí se proti Kavanaughovi. Pak Trump zašel ještě dál, a veřejně na Twitteru zpochybnil výpověď těchto žen, protože prý nedokáže pochopit, proč se neozvaly hned, a čekaly s tím až doteď.
Nelze asi lépe demonstrovat, jak malý význam dávají lidé, a především bohužel muži, závažnosti takovýchto trestných činů. Nechápu a často ani nechtějí pochopit, proč ženy znásilnění či sexuální útoky neohlašují. Přitom jsou sami aktivními účastníky nejen těchto útoků, ale i nefunkčnosti celého systému.
Společnost stále jasný signál: ženám se nevěří. Stereotypy, které provázejí zneužívání a znásilnění jsou běžně používány a považovány za pravdivé. A proč by nebyly, když se jich, v zahraničí i u nás, neštítí ani nejvyšší zástupci lidu?
Tímto to ale nekončí. Někteří lidé ženám sice napadení či znásilnění věří, ale ale nezajímá je to. Je jim jedno, co ty ženy prožily; jejich utrpení, traumata, příběhy nejsou důležité.
Pokud máte zájem, můžete si na sociálních sítích vyhledat hashtag #whyididntreportit, pod kterým najdete výpovědi žen, které objasňují, proč zrovna ony, nebo jejich přítelkyně, nenahlásily sexuální napadení či znásilnění. Jejich příběhy mají hodně společného: ať už je to vyřčeno nebo ne, můžete to cítit v každém příspěvku: protože by jim nevěřili. Protože ty, které to nahlásily, byly označeny za lhářky. Protože by to ostatním bylo jedno.
Zatím to stále vypadá tak, že pro ženu, která promluví o sexuálním obtěžování, jsou následky daleko závažnější než pro muže, který tento čin spáchá. Prudký odpor, který se v souvislosti s Ford, Ramirez a každou další ženou, která veřejně sdílela svou příběh objevil, názorně ilustruje, proč je počet nahlášených znásilnění stále nesrovnatelný se skutečným číslem.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
