Co je kulturní misogynie a proč je jí naše společnost tak hluboce prostoupena?
Sexuálně agresivní chování ze strany mužů se rodí z potřeby síly a kontroly. To je dnes už obecně přijatý fakt, a to i přesto, že laický veřejný prostor stále ještě zaznamenává pokusy o obviňování žen a jejich vzhledu, chování nebo smělosti se objevit samotné na veřejnosti po západu slunce jako spouštěčů takového chování. U jisté části mužů existuje řetězec reakcí, který je spuštěn tím, že se daný muž cítí být omezován nebo si potřebuje vynahradit jistý vnitřní pocit nedostatečnosti a chce ho vyjádřit svou dominancí nad jinou osobou. Tyto pocity se pak přetaví v agresivitu vůči ženám, od nevhodných poznámek nebo obrázků až po sexuální napadení. Vzhledem ke stále nerovnému počtu mužů a žen ve vedoucích pozicích se pak logicky stávají agresory nadřízení.
Existují studie, podle kterých u heterosexuálních společensky dominantnějších mužů můžeme pozorovat větší sklony k sexuální objektifikaci žen. Tito muži vnímají ženy obecně jako méněcenné, a pokud jsou tyto ženy postaveny do pozice, která jakkoliv ohrožuje (a tento termín používáme skutečně velmi volně), sklony k sexuální agresi se zvýší a často sklouzávají do fyzické roviny. Hnutí #MeToo budiž toho jedním z nejjasnějších a nejznámějších příkladů.
S pochopením celého tohoto systému nám může pomoci teorie sociálního učení, kterou navrhl Albert Bandura. Tato teorie klade velký důraz na pozorování, předvádění a imitaci chování, postojů a emocionálních reakcí ostatních lidí a bere v potaz jak kognitivní faktory tak vliv prostředí. Na tomto základě lze tudíž předpokládat, že si rozvíjíme naše představy o genderu a s ním spojeném chování tím, že pozorujeme druhé a napodobujeme, a následně je to, co se takto naučíme, upevněno tím, že žijeme zkušeností ostatních, které pak napodobujeme. Proto se dodnes setkáváme s hluboce vžitým misogynním chováním, které je dále předáváno dalším a dalším generacím mužů. Pro tento jev se vžil termín „kulturní misogynie“.
Tyto naučené řetězce se nám zatím nedaří podaří rozbít. Je jasné, jak je třeba postupovat: zredukovat mužskou dominanci po všech stránkách a vymezit se proti systematickému podkopá vání autonomie žen a dívek. V současné době existuje spousta klubů a spolků, které se tímto tématem zabývají, ale v naší společnosti se pořád jeví jako víceméně okrajové. I to je důsledek kulturní misogynie: pokud totiž budeme zlehčovat a zesměšňovat snahy o změnu, kolečka se budou učit jako dosud. Vše je propojené.
A přestože se ve většině tohoto příspěvku zmiňujeme o sexuální agresi, je třeba si uvědomit, že za tímto termínem je víc než to, co si lidé obecně představují pod sexuálním napadením. Vleze se sem i podpora misogyních stereotypů, používání patriarchálních jazykových struktur, systematické ponižování žen atd. Když třeba exministr zdravotnictví Arenberger mluví o ženách jako o „ženských“ (které si nemůžou už půl roku koupit punčocháče), nebo téměř libovolný politik zásadně označuje ženy obecně jako „maminky“ (bonus: maminky s kočárkem), dopouští se velmi plíživé agrese a stereotypizace žen. Když časopis zveřejní žebříček nejskandálnějších erotických filmů a vloží mezi ně i scény znásilnění, i to je výraz sexuální agrese. Všímejte si toho víc. Je všude kolem nás.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
