V Respektu vyšla noticka o zprávě, kterou vydal americký deník The Washington Post o sexuálním násilí páchaném na ženách bojovníky tzv. Islámského státu – a konstatuje se v ní, že IS de facto „institucionalizoval sexuální násilí“.
Zpráva byla sestavena na základě místního šetření OSN v uprchlických táborech. Ukazuje se, že ženy jsou znásilňovány, nuceny k prostituci, drženy v zajetí jako sexuální otrokyně či prodávány během dražeb.
Tento postup má obdobné rysy jako příběh 200 školaček unesených skupinou Boko Haram v Nigérii. Školačky osvobodila Nigerijská armáda a ukázalo se že 214 z nich je těhotných. Obdobný postup je znám ze všech obdobných válečných konfliktů. Popsaný postup institucionalizovaného násilí je považován za válečný zločin, a to díky řadě rezolucí, ale především díky genderovému pohledu na svět.
Genderový pohled na svět je jedním z prvků, který se řeší během válečných konfliktů a následné tzv. postkonfliktní rekonstrukci státu. Důvodem pro zohledňování genderového hlediska v rozvojové a humanitární činnosti je nejen usilování o rovnost žen a mužů, dívek a chlapců (genderová rovnost) před právem, v příležitostech, v rozhodování a přístupu ke zdrojům, ale je také humanitárním požadavkem.
Na mezinárodní úrovni existuje řada závazků, strategií a dokumentů, které genderovou rovnost řeší. V první řadě jde o Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) z roku 1979, dalším dokumentem je Pekingská deklarace a Akční platforma nazvaná „Peking“, která vznikla v roce 1995 a slaví letos dvacáté výročí.
Dalším z řady dokumentů je v roce 2000 uzavřená strategie Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs), které iniciovala mezinárodní organizace OSN.
A v neposlední řadě, nyní velmi aktuální rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti. Tato rezoluce byla v roce 2008 doplněna rezolucí č. 1820 o zastavení sexuálního násilí v konfliktech, a v roce 2009 dalšími dvěma rezolucemi: rezolucí č. 1888, která uděluje mírovým misím mandát pro ochranu žen a dívek před sexuálním násilím v konfliktech, a rezolucí č. 1889, která klade důraz na posílení účasti žen na mírových procesech.
Existuje tedy celá řada dokumentů, kterou podepsaly desítky států světa. Nicméně existence těchto dokumentů nezaručuje bezpečnost samotných žen v konfliktních zónách. O bezpečnost žen by se měly primárně starat státy, které podepsaly deklarace a to bez ohledu na to, zda konflikt probíhá v jejich bezprostřední blízkosti.
Otázkou tedy zůstává, jak (ne)zasahovat do válečných konfliktů či místních konfliktů ať z důvodu náboženského nebo politického, pokud je součástí strategií institucionalizovaní sexuální násilí.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
