Uvědomujeme si skutečný rozsah genderově podmíněného násilí?
Je mrazivě ironické, že v týdnu, kdy si svět připomínal Mezinárodní den žen, si svět připomněl i to, jak nebezpečný svět pro ženy může být.
Sarah Everard byla třiatřicetiletá letá žena, která šla večer sama domů. Po cestě ji přepadl, unesl a brutálně zavraždil přáslušník Britské Metropolitní policie. Její vražda otevřela příslovečnou Pandořinu skříňku, a to nejen ve Velké Británii, ale po celém světě. Rovněž nám ukázala, jak velkou cestu ještě feminismus musí urazit.
Jednou z nejpodstatnějších věcí, která by se měla změnit, je diskurz o podobných událostech, nebo lépe řečeno po podobných událostech. Není totiž třeba debatovat o tom, jak by se ženy měly lépe chránit, ale o tom, jak pro ně udělat každodenní život bezpečný. To ale nelze udělat tak, že budeme ženám ukládat další a další pravidla o tom, jak by se měly chovat ve veřejném prostoru, aby se co nejlépe ochránily. Musíme se soustředit na to, jak vychováváme a společensky integrujeme muže místo toho, abychom vymýšleli další a další pravidla pro ženy.
V reakci na tento konkrétní případ se Baronka Jenny Jones nechala v Britské Sněmovně Lordů slyšet, že by se pro muže měl zavést zákaz vycházení po určité hodině, protože pak by se ženy konečně mohly cítit bezpečněji. Sama potom řekla, že to samozřejmě byla hyperbola, která měla upozornit na dvojité standardy, které jsou v takovýchto případech běžné – jako například upozorňování žen, že by se neměly venku pohybovat samy, a že taková rada, na rozdíl od té její, nikomu zvláštní nepřišla. Je směšné, že její vyjádření bylo některými skupinami na internetu bráno naprosto vážně a bylo pak použito jako jakýsi doklad o militantním feminismu a zarytém nepřátelství k mužům.
Přitom všechno, na co Baronka Jones upozornila byl ten obrovský rozdíl, jak společnost vnímá svobodu žen i mužů. Jsme totiž zvyklí debatovat o ženské tělesné integritě, jsme zvyklí upozorňovat ženy na to, že by měly přizpůsobovat své chování v reakci na mužské násilí, jsme zvyklí na to, že ženy jsou neustálými oběťmi nejen násilných činů, ale i následného victim-blamingu. Jsme zvyklí, že ženy seberegulují své chování kvůli strachu o své vlastní bezpečí. Od malička slýchají o tom, jak mají nosit klíče v ruce, jak si radši mají zavolat taxi a že nemají mít venku nasazená sluchátka. A nikomu to už nepřijde zvláštní, protože je to hluboce zakořeněná část naší kultury. Ale zkuste jen s nadsázkou zmínit jakékoli omezení mužů a je oheň na střeše.
Co se stalo téměř okamžitě po zavraždění Sarah Everard? Ženy z celého světa začaly sdílet svoje zážitky. Internet byl zahlcen příběhy žen, které se ocitly v podobné situaci jako Sarah, jen jejich konce byly o něco šťastnější. Vypovídající hodnotu má ovšem každý jeden z těchto příběhů. Rozsah a závažnost genderově podmíněného násilí přesahuje představivost většiny populace. Přesto všechny tyto ženy byly v odpovědi na své příběhy okamžitě zahrnuty odpověďmi s hashtagem #notallmen a komentáři dotčených mužů, kteří se jim snažili vysvětlit, že oni sami přece takoví nejsou. A bohužel jim kvůli tomuto zaujetí sama sebou unikla pointa toho, proč ženy své příběhy sdílely.
Ti muži, kteří se rozhodli ženy poslouchat, rozjeli naopak zajímavou linku na sociálních médiích: ptali se žen, co oni sami za sebe můžou udělat pro to, aby se ženy cítily ve veřejném prostoru bezpečněji. Často sami přiznávali, že je odpovědi žen překvapily, protože si sami za sebe nedovedli představit, jak se ženy cítí, protože sami se v popisovaných situacích cítí bezpečně. Nejvíce se objevovaly rady typu: nechoďte (blízko) za námi; držte se tam, kde na vás vidíme; dělejte hluk, ať nevzniká dojem, že se za námi tajně plížíte; pokud jdete na úzké cestě proti ženě, buďte vy ti, kteří uhnou.
Nejdůležitější ale byla tato rada: promluvte. Mluvte se svými mužskými přáteli, sourozenci, rodiči. Sami jim vysvětlujte situaci, vzdělávejte je. Ptejte se a podporujte ostatní muže, ať dělají totéž.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
