Stereotypy jsou v naší společnosti všudypřítomné a nevyhýbají se ani Romům. Podívejme se kritickým okem na klasiku světové literatury, knihu Viktora Huga Chrám Matky Boží v Paříži. Ukazuje, jak se také mohou projevovat romské stereotypy v literatuře a potažmo ve společnosti.
Prvně se ale vypořádejme s významem slova stereotyp. Ten má nyní poměrně negativní konotace, ale je třeba si uvědomit, že stereotyp nemusí být nutně zákeřný a nemusíme se mu za každých okolností bezpodmínečně vyhýbat. Podmínkou ovšem je, aby bylo vždy jasné, že jde skutečně o stereotyp a ne o pravdivou reprezentaci určité skupiny lidí.
S Esmeraldou z Hugova románu nám nastává trochu prekérní situace: ač je reprezentována a stereotypizována jako Romka , je to vlastně neromka unesená skupinou Romů. Esmeralda je vlastně zobrazována jako silná, soucitná, schopná hrdinka, která je diskriminována kvůli svému romskému původu.
Hugo, jako romantický spisovatel, samozřejmě v souladu s tímto literárně-kulturním hnutím, takto vlastně romantizoval Esmeraldu, její charakter a pozici ve společnosti. V kontextu toho, kdy byla kniha napsána, to funguje. Hugovi je třeba přiznat k dobru, že na nespravedlivé chování vůči Romům upozorňoval a vymezoval se vůči němu, čímž byl na svou dobu velmi revoluční.
Z našeho úhlu pohledu však už můžeme říct, že Hugova Esmeralda byla vlastně postava ztělesňující romantizovanou představu Romky. Možná si vybavíte, že v Disneyovské adaptaci vlastní Esmeralda kozu jako mazlíčka a vydělává si zpěvem, tancem a hrou na tamburínu, využívá své přitažlivosti a je obviněna z čarodějnictví a oběšena.
Jsou vám tyto stereotypy povědomé? Měly by být, protože se s nimi často setkáváme i v naší literatuře nebo filmové tvorbě.
Kolikrát je v pohádkách zobrazen „kočovný lid“ (v některých pohádkách přímo „cikáni“) kde ženy svádí tancem a zpěvem nebohé chlapce (popřípadě prince) a věští jim z ruky osud? Za všechny jmenujme třeba Třetího prince, i když si sami jistě vzpomenete na mnoho dalších.
Loading ...Jak už bylo řečeno, v Hugově románu se objevují i daleko závažnější stereotypy ohledně původu Esmeraldy. V knize totiž nejen, že je Esmeralda unesena jako miminko, ale její biologická matka také věří, že ji Romové snědli. Se stereotypem Romů jako únosců dětí se setkáváme dodnes.
Známe otřesné případy, kdy byly Romům odebrány jejich vlastní děti, protože tyto děti se nezdály být dostatečně tmavé pleti a jejich rodiče tak byli obviněni z toho, že děti ukradli. Jistě si vzpomenete na nedávné případy z Řecka a Irska, které byly založeny přesně na této premise.
Je důležité dívat se dívat na velká umělecká díla minulosti optikou přítomnosti. Nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém byla napsána, ale stejně tak bychom neměli omlouvat rasismus, sexismus a stereotypy tím, že „tehdy se to prostě tak říkalo“. Neznamená to, že bychom tato díla měli začít nenávidět nebo přestat číst či sledovat; jen je důležité uvědomovat si jejich problematičnost.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
