Zpět na úvod

Romové v Norsku: podpora romských žen je pro integraci prioritní

shutterstock_617622476
Autor: Tereza Horňáková

Inger Sigfridsson podala na Norské konferenci stručný výklad o historii Romů v Norsku se zaměřením na to, jakou roli hrají ženy ve zlepšování vztahů Romů k majoritní společnosti. Přinášíme vám celou její zprávu o stavu minulém i současném, a hlavně o tom, jak důležité je zapojit ženy do procesu integrace.

Pouze kolem tuctu norských Romů přežila druhou světovou válku a vrátila se do Norska. Dnes se jejich počet rozrostl na zhruba 300 – 500 lidí.

Patří mezi vlašské Romy, do podskupiny Lovara. V Norsku žije také asi 5 000 Bosenských Romů, kteří tam přišli během války na Balkáně, a Romové z Bulharska a Rumunska, kteří přišli do Norska v posledních letech. Mezi jednotlivými skupinami nedochází k téměř žádnému kontaktu.

Když Romové v šedesátých letech přijeli do Norska, žili v neutěšených podmínkách. V sedmdesátých a osmdesátých letech započala Norská vláda a magistrát města Oslo masivní program na zlepšení životních podmínek Romů. V tomto programu byla zahrnuta výstavba domů, vzdělávání pro dospělé, zvláštní úřad pro sociální pomoc i školy a školky.

Tento vládou iniciovaný program může být v mnoha ohledech považován za moderní, protože byl postaven na dialog s Romy. Ale mluvili za ně převážně starší muži, kteří definovali, co jako skupina potřebují.

Dá se ovšem polemizovat o tom, jestli úřady dostatečně dobře znaly kulturní pozadí této skupiny Romů a jestli chápali odpor vlašských Romů proti integraci. Mnohá z opatření měla postranní motiv, který spočíval v tom, že se Romové měli stát tak norskými, jak jen bylo možné, ale výsledky tomu neodpovídaly. Proto bylo v devadesátých letech rozhodnuto od těchto opatření upustit.

V roce 1999 měli Lovarští Romové v Norsku status národní minority a v roce 2009 sestavil Norský stát nový akční plán na další zlepšení životních podmínek Romů. Součástí tohoto plánu bylo i spuštění poradenských služeb a vzdělávání dospělých.

V roce 2009 žili Romové ve špatných podmínkách. Generace Romů narozena v osmdesátých a devadesátých letech by se dala nazvat ztracenou generací. Většina z nich nešla do školy a žádný z nich nikdy neměl pravidelnou práci. Psací a čtecí dovednosti byly na velmi nízké úrovni a většina Romů mezi třiceti a čtyřiceti letech neměla dobré povědomí o byrokratickém systému a společnosti.

Společensky i kulturně se skupiny rozrostla mimo majoritní společnost. Bylo tedy třeba začít v roce 2009 úplně od začátku. Jediný rozdíl mezi situací v roce 2009 a poválečným stavem bylo, že z materiálního hlediska žili Romové v lepších podmínkách. Nedůvěra mezi nimi, úřady a společností byla ovšem veliká.

Přes velké snahy po několik let jsme zatím nebyli schopni implementovat cíle spojené s plánem vzdělat Romy a integrovat je do pracovní sféry a společnosti. Měli jsme ovšem úspěch s jinou strategií: obeznámili jsme komunitu s romskou historií a kulturou. Je nasnadě, že toto je ze strategického hlediska velmi užitečné, protože se tak zmenšuje nedůvěra mezi Romy, společností a úřady.

Dnes se dává velký důraz na podporu romské kultury. Jejich historie v Norsku je zapsána a byla jim vyjádřena omluva za dřívější rasovou a diskriminační politiku. Norsko uvolnilo peníze, aby mohlo zřídit kulturní centrum, kde mohou Romové sdílet svou vlastní kulturu, a kde se běžní Norové mohou seznámit s Romy z jejich vlastní, romské perspektivy.

Zaměřme se teď primárně na ženy a jejich důležitou práci ve spojitosti s podporou romské kultury.

Všichni víme, že romské ženy, a možná obzvláště vlašské romské ženy, se nacházejí ve složité situaci. Je na ně nahlíženo jako na podřadné vůči mužům v jejich romské komunitě a mají obrovskou zodpovědnost starat se o všechny rodinné příslušníky. I přesto se ukázalo, že ženy jednak iniciují a také aktivně podporují několik důležitých projektů.

Pro tyto ženy to znamená, že se musí vymanit ze společenské kontroly své komunity. Všechna práce, kterou tyto ženy dělají, je prováděna až nad rámec jejich obvyklých povinností spojených s poskytováním péče o celou rozvětvenou rodinu. Pracují i přesto, že se jim nedostává žádné podpory či ocenění od ostatních Romů. Často naopak musí čelit tomu, že se je ostatní snaží od podobných snah odradit.

Je nesmírně důležité pracovat romským ženami a dát jim co nejvíce podpory k tomu, aby se mohly uvolnit z velmi tradičního prostředí vlašskoromské komunity. Tyto ženy mají obrovskou sílu a bezpochyby jsou důležitou součástí změn v rámci jejich vlastního společenství i ve vztahu Romů k majoritní společnosti.

 

 

 

Další články

cernoska

Ariel 007

Proč vadí černá mořská panna a agentka 007? „Proč má být Ariel černá? Nejsem rasista, ale proč by sakra měla být ...