Zpět na úvod

Rodičovství a výchova jinak

shutterstock_1032387352
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

Montessori, vliv genetiky, a výchova jak ji možná neznáte

Jeden z bloků na festivalu Všem ženám se intenzivně zabýval alternativním přístupem k rodičovství a výchově. Účastnila se ho Miroslava Vlčková, zakladatelka Montessori školky, Veronika Viewegová a Tereza Boušková. Přestože všechny části festivalu byly postaveny na osobních zkušenostech, tahle byla asi jedna z těch nejosobnějších. Téma tomu nahrává, protože snad každý má názor na výchovu a rodičovství, a navíc má společnost poměrně silné tendence odsuzovat různé rodičovské styly.

Panel otevřela Veronika Viewegová, která byla se svými dětmi 11 let doma a vzdělávala je celý první stupeň. Podle jejích vlastních slov jí takováto výchova dala impuls k práci na sama sobě a ke změně vnímání sama sebe. Podle Viewegové takovýto zážitek ženu změní: pochopí sama sebe, své pocity, vzorce ve svém životě, strachy i obavy, a nedojde k přerušení vztahu s dítětem. Co se týče dětí, získaly prý schopnost naučit se učit a zažily věci, které by ve škole zažít nemohly. Viewegová také několikrát zdůraznila, že si myslí, že se sama naučila víc, než děti.

Miroslava Vlčková vyrostla v autoritativní rodině, a kvůli tomu chtěla navázat se svými dětmi podstatně odlišný vztah. Založila tedy rodinné centrum, kde se mohly sdružovat matky, které chtěly k výchově přistupovat jiným způsobem. Tvrdí, že jí chyběl v životě a ve vztazích respekt, a že pro ni bylo stěžejní změnit svůj způsob myšlení: nedívat se na věci jen ze svého úhlu, nechat se inspirovat dětmi, které jsou pro ni středobodem a zdrojem inspirace. Montessori podle ní respektuje to, co děti skutečně potřebují: lásku k učení, kritické myšlení, inovaci, tvořivost a pocit štěstí.

Tereza Boušková tvořila zajímavý kontrast k druhým dvěma ženám. Podělila se s námi o zkušenost s adopcí dětí z jiné sociální a etnické skupiny. Přestože ona sama předpokládala, že cokoli do výchovy dětí vloží, musela postupem času přijmout skutečnost, že genetika má větší vliv, než sama předpokládala. Po dalších zkušenostech a vlastním průzkumu pak došla k přesvědčení, že pouze zhruba 5% potenciálu dítěte se dá rozvíjet, a zbytek je daný geneticky. V této chvíli věří, že děti nejsou nepopsaný list, že záleží na jejich genetickém základu a historii, a že každý z nás má nějaké nastavení, které se od jistého věku už nedá ovlivnit. Děti si podle ní s sebou životem nesou citovou deprivaci z toho, že je biologičtí rodiče nechtěly, a nemusí tak mít schopnost přijmout výchovu.

Všechny tři ženy se do jisté míry shodly na tom, že jsou situace, které rodič ovlivnit nemůže, a také na tom, že prožitek z těhotenství a porodu a jeho vliv na vztah k dítěti je naprosto zásadní a stěžejní. Možná zajímavější však bylo sledovat, jak jejich vlastní zkušenosti ovlivňují jejich názory a přesvědčení. Miroslava Vlčková třeba reagovala na vyprávění Terezy Bouškové vysvětlením Montessori principu odcházení, který se děje od úplného začátku lidské bytosti, třeba od otočení hlavy miminka. I to interpretuje jako jeden z prvních lidských pokusů o samostatnost a růst. Děti podle ní mají poznávat svět kolem sebe, uvědomovat si sami sebe a svůj potenciál přirozenou cestou. Vyjádřila se ve smyslu, že vlastně nechápe, jak mohou děti být pro rodiče zklamáním, protože pro ni je kritérium úspěchu dětí to, aby ony věděly, co jejich posláním a uměly ho naplnit.

Poměrně hodně otázek dostala Veronika Viewegová. Byla například dotázána, jak stíhala kromě full-time výchovy a vzdělávání dětí po 11 let zbytek svého života. Kromě praktických věcí (jako např. návštěvám kurzu, založení Mateřského centra nebo sdružování rodičů, kteří si navzájem s tímto typem výchovy pomáhali a podporovali) se podělila i o poznání, že i na její cestě se objevily chyby. Mezi tu nejzávažnější počítá, že její manžel pro ni v té době nebyl na prvním místě, protože na něm byly děti.

Zeptala se třeba i Tereza Boušková, protože ta zastává názor, že by děti měly být vystaveny i situacím, které si samy nevybraly, které pro ně nejsou komfortní a na které by se měly naučit reagovat. Podle Viewegové Montessori toto do jisté míry kompenzují kroužky. Hlavně ale prý své děti brala například na schůzky se starostou a podobné exkurze a aktivity, které by jinak ve škole nezažily. To podle ní kompenzuje nekomfortní situace, kterým jsou děti vystaveny ve škole. Tvrdí, že dětský školní kolektiv má stále stejné děti, kdežto děti vychovávané jejím stylem jsou v kontaktu s dětmi napříč ročníky a s dospělými, se kterými se učí komunikovat.

Více prostoru jsme v té chvíli nedostali, ale je třeba říci, že tohle byla jedna z přednášek, po které většina z přítomných potřebovala nějaký čas na vstřebání všech informací, zážitků a emocí.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články

zakon_interupce

Americký Gileád 21. století

Útoky na nejzákladnější lidská práva v USA pokračují Alabamských protipotratovým zákonem. Tak často to slyšíme i u ...