Jaký zanechala novozélandská premiérka odkaz po pěti letech ve funkci?
Po pěti letech, po které pracovala jako předsedkyně vlády na Novém Zélandě, oznámila Jacinda Ardern svou rezignaci. Její rozhodnutí je nejen zářný příklad sebepéče, ale také feminismu a veřejného odmítnutí tzv. hustle culture, trendu, který se snaží lidem podsouvat, že je třeba být nepřetržitě produktivní, že odpočinek je jen pro líné a že pokud se nebudeme předhánět v tom, kdo naspí méně a napracuje více hodin, ztratíme tím na hodnotě. Což jsou mimochodem přímé důsledky patriarchálních společenských tendencí…
Ardern ke své rezignaci řekla následující: „Jsem člověk, politici jsou lidé. Dáváme do toho vše tak dlouho, jak to jen den. A pak je čas jít. A pro mě ten čas nastal.“ Během své kariéry byla samozřejmě (samozřejmě!) opakovaně napadána, znevažována a zpochybňována, nejen jako předsedkyně vlády, ale také jako žena a matka. Nikdy se tím nenechala zastrašit. Vzpomeňme na legendární tiskovou konferenci, kdy byla dotázána, jestli se s finskou premiérkou Sanna Marin setkala proto, že jsou ženy podobného věku, a tudíž toho budou asi mít hodně společného. Ardern tehdy reportéra přerušila a zeptala se ho, jestli se na tohle někdy ptal Baracka Obamy a Johna Key. Marin ji doplnila s tím, že ony dvě se setkaly, protože jsou obě předsedkyně.
Pointou je, že je to neskutečně únavné. Kromě už tak nesmírně namáhavé práce, jakou dělat předsedkyni vlády zcela jistě je, se Ardern musela (a chtěla) stále vymezovat vůči sexistickým komentářům. To se koneckonců stalo i ve chvíli, kdy oznámila svůj odchod. V tisku se okamžitě začaly objevovat debaty, které více či méně narážely na to, že se opět zdá méně pravděpodobné, že by ženy skutečně mohly mít kariéru, rodinu i osobní život (na rozdíl od mužů, kterým je tato schopnost zjevně dána geneticky a je nezpochybnitelná). Z nějakého záhadného důvodu se na něco podobného v médiích nenaráželo třeba tehdy, když ve Velké Británii rezignoval Boris Johnson.
Tato rétorika zásadně překrucuje jeden z feministických konceptů, který sám o sobě začal jako důrazné upozornění na to, že ženy mohou a jsou schopné mít svůj osobní život, vztah, rodinu i kariéru, i když jim společnost století tvrdí opak.
Rozhodnout se upřednostnit jeden z těchto konceptů není feministické selhání, jak je to často v mainstreamových médiích či na sociálních sítích prezentováno. Je to vlastně přesně naopak: je to důkaz toho, že feminismus je v zásadě o možnosti volby, která by neměla být jednotlivci ani společností kritizována jen proto, protože se liší od našich osobních voleb, nebo od strukturovaného nátlaku společnosti jako takové.
Za jejího vedení se poprvé v novozélandském parlamentu stalo, že ženy tvořily více než polovinu jeho osazenstva. V roce 2020 se Ardern zasadila o zákon o platové rovnosti a podnikla kroky k ukončení menstruační chudoby například tím, že se menstruační pomůcky začaly zdarma distribuovat mezi menstruující lidi školního věku. Byla také první ministryní, která se zúčastnila pochodu Pride a v podstatě celou svou kariéru bořila mýty a stereotypy o lídrech a vrcholných politicích tím nejpřirozenějším způsobem: prostě dělala to, co uznala za správné, i když to zrovna šlo proti zkostnatělým konvencím. Například v roce 2018 se stala první osobou, která na meeting v OSN přišla i se svým miminkem.
Bude dobré, pokud bude odkaz Ardern přesně toto: autentičnost, kompetence, ženskost, feminismus a empatie. Přesně to, co patriarchát rámuje jako slabost, přesně to, co se ukazuje, že společnost potřebuje více a více, protože současné nastavení jednoduše nefunguje. Společnosti u něj zůstávají hlavně proto, že se bojí změn, které mají (mimo jiné) potenciál přinést vyrovnanější role mužů a žen. Místo toho, aby tuto změnu vnímali jako benefit, nevyhnutelný pokrok a posun správným směrem, vidí ho jako ohrožení vlastních privilegií, které jim z patriarchátu dlouhodobě vyplývají.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
