O tom, co by nás mohly naučit Naomi Osaka a Simone Biles.
Letní Olympiáda 2021 byla jiná v celé řadě věcí. Přestože teď většinu lidí napadne koronavirus a všechny problémy, ústupky a úpravy s ním spojené, byli bychom rádi, kdyby se na tuto Olympiádu vzpomínalo jako na přelomovou z jiných důvodů. A to z těch, které hlavně souvisejí s psychickým zdravím – a s ženami, které se rozhodly za něj veřejně bojovat, často v nejvypjatějších chvílích svých kariér, kdy riskovaly mnohem víc než medailové umístění na Olympijských hrách. I z reakce veřejnosti je zjenvé, že riskovaly svou pověst i kariéru. Na druhou stranu si ale nelze nevšimnout i mohutné podpory, která snad nakonec převáží.
Všechno ale začalo už před Olympiádou, když se Naomi Osaka rozhodla, že nebude mlžit ohledně své neúčasti na tiskových konferencích po svých zápasech z důvodu příliš velké zátěže na její psychické zdraví.
Radical self-care. Radikální péče sama o sebe. I toto byl jeden z termínů, který použili novináři při komentování jejího rozhodnutí. Termín self-care se často používá v kontextu udělat si čas sama na sebe, vypnout, dát si masku na obličej, dočíst knihu. Self-care se dá ale v jiném kontextu vnímat i politicky, a přesně o to jde i v tomto případě. Reakce na Osaka poukázaly na otřesnou nedostatečnost o psychické zdraví sportovkyň a sportovců, a jak se veřejnost chová k černým ženám.
„Péče o sebe sama není žádné požikářství. Je to pud sebezáchovy, a je to čin válečné politiky.“ Takto se vyjádřila Audre Lorde, černá lesbická básnířka a aktivistka, když psala o tom, jak jí rakovina devastuje tělo a jak v tom vidí souvislost s politickým systémem, který na jiné úrovni dělá to samé. Často se totiž zapomíná na to, že kořeny sebepéče ve feministickém slova smyslu znamenají ochranu ženského psychického, fyzického a emocionálního zdraví ve společnosti, která běžně zneužívá ženské práce (připomeňme například neplacenou práci, která z velké části padá na ženy) a je vůči ženám obecně nepřátelská, protože funguje na systému diskriminace založené na pohlaví, rase, sexualitě apod.
„Je to atletka, musí něco vydržet.“
„Na konference chodí všichni a nikdo si nestěžuje.“
„Chce se jen zviditelnit.“
„Jestli má takové problémy, tak nemá ve vrcholovém sportu co dělat.“
Určitě jste to četli taky, nedalo se tomu na sítích vyhnout. Poté, co se Osaka rozhodla, že raději odstoupí ze soutěže French Open, než aby riskovala své duševní zdraví, měl každý názor na ni jako na ženu (to především), na ni jako na vrcholovou sportovkyni a na (ne)důležitost duševního zdraví.
Pak do hry vstoupily norské plážové házenkářky, které si odmítly obléknout nepohodlné a zbytečně odhalující oblečení v rámci svého sportu. To v překladu znamená, že místo bikin si chtěly obléknout šortky. (Muži mimochodem v plavkách samozřejmě nehrají.) Evropská házenkářská asociace jim udělila pokutu 1500 eur, kterou za ně ochotně zaplatil jejich vlastní svaz, který je jednoznačně podpořil. A podpora šla i ze strany veřejnosti: od německých gymnastek, které se slovy podpory zvolily pro Olympijskou kvalifikaci celotělový úbor namísto vykrojených trikotů, přes tenistku Billie Jean King, která se ostře vymezila proti sexismu ve sportu, dále třeba přes Simon Biles, americkou gymnastku, která řekla, že ona sama se v klasickém trikotu cítí pohodlněji, ale že jednoznačně podporuje rozhodnutí jakékoli sportovkyně nosit to, v čem se cítí pohodlně, až po zpěvačku Pink, která se nabídla, že zaplatí pokutu za norský házenkářský tým.
A na závěr se ještě vraťme k Simone Biles, která kvůli psychickým problémům odstoupila jak ze soutěže družstev, tak z víceboje. Mějme na paměti, že není v žádném případě obvyklé, aby se jakýkoli účastník či účastnice Olympiády nebo jakékoli jiné vysokoprofilové soutěže rozhodl ukončit svou účast kvůli psychickému zdraví. Je to samozřejmě hodně smutný obrázek: kdyby Simone Biles řekla, že má jakýkoli fyzický zdravotní problém, byla by zahrnuta slovy podpory a účasti, protože nemohla dokončit svou Olympijskou účast, na kterou se připravovala způsobem, jaký si mnoho z nás ani neumí představit. Ale protože její problémy byly psychického rázu, setkala se s nepochopením, posměchem a kritikou. Z její strany to bylo nesmírně odvážné gesto. Ona sama k tomu řekla následující: „Vím, že mnoho sportovců prožívá to samé jako já, ale vždycky nám bylo říkáno, že tím si prostě musíme projít. Ale teď jsme trochu starší a můžeme mluvit sami za sebe. Konec konců, nesloužíme k zábavě. Jsme lidské bytosti, a za oponou se děje spousta věcí, se kterými se musíme všichni vypořádat.“
Sebepéče. Nastavení hranic. Termíny, které rezonují sociálními sítěmi, ale na společnost jako celek pořád převážně působí jako rudý hadr na býka. Je to i kvůli tomu, že sebepéče skutečně je radikální, feministický, politický čin: je o zpochybňování společenských standardů a očekávání, o odchylování se od předchystaných rolí pro ženy, o odporování systému, který utlačuje a přehlíží ženy. Poděkování patří všem ženám, které se rozhodly se ozvat.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
