Zpět na úvod

Psychická zátěž

zena v domacnosti
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

Kdo zajišťuje manažerské práce u vás v domácnosti?

Pravděpodobně jste již slyšeli pojem mental load, nebo-li termínem, který označuje psychickou zátěž, kterou na sobě pociťují především ženy a která souvisí s každodenním plánováním a zajišťováním. Je to ten každodenní stres, který mnoho z nás cítí, a který je důsledkem všech nepracovních povinností, která padají na naše bedra, a na které musíme denně pamatovat a počítat s nimi. Většinou v rodině či ve vztahu existuje jedna určená osoba, která vlastně funguje jako takový manažer a musí si pamatovat, co všechno je třeba zařídit a udělat. V naší kultuře je tou osobou většinou žena, protože naše stále ještě konzervativní nastavení společnosti ji stále ještě považuje za osobu zodpovědnou za celý chod domácnosti. Tahle osoba tedy nepřetržitě vyvíjí úsilí na koordinaci všeho a všech ostatních, zatímco zbytek rodiny pasivně čeká na úkoly. Abyste si dovedli představit konkrétní příklad: je třeba sladit rozvrhy školy/koníčků u dětí, nezapomenout se objednat u doktora, naplánovat dovolenou, naplánovat jídla, zkontrolovat, jestli náhodou nedošla zubní pasta, sepsat seznam na nákup, zavolat kominíkovi, vyměnit žárovku, koupit kytku učitelce, zajistit odvoz na víkend u kamarádů atd.  Je to nevděčná a nikdy nekončící práce, která nesmírně zatěžuje většinou jen jednu osobu.

Řešení je zdánlivě lehké: zapojit muže (potažmo ostatní členy rodiny) do tohoto procesu. Jednoduché, že? V praxi se ale téměř ihned ukáže následující problém: i když si ženy řeknou o pomoc, nic to vlastně neřeší. Je to hlavně proto, že velká spousta mužů u nás prostě není vychováváno k tomu, aby se iniciativně zajímalo a staralo o chod domácnosti. Všechno je za ně obstaráno a fungují na principu: „Když chceš pomoct, řekni si.“ Jenomže tento princip nejen že nefunguje v přebírání zodpovědnosti za tu manažerskou část všech domácích prací, ale celkově funguje nedokonale. Pokud řeknete partnerovi, aby vyprázdnil myčku, a on to sice udělá, ale přitom nechá dřez plný dalšího nádobí, nedá se to považovat za splnění povinnosti. Nejde totiž o to jít a slepě splnit „rozkaz“. Jde o to, aby se muži zapojili do celého procesu. A to je přesně ta část, kde to začíná dřít. Jednak kvůli výchově, a jednak kvůli společenskému klimatu. A řekněme si upřímně, také kvůli lenosti. Protože většina žen to nakonec prostě vzdá a udělá všechno sama, protože je to prostě rychlejší. A není se čemu divit. Partnerka by neměla partnera učit, jak se starat o domácnost. V ideálním případě by toto dospělý muž měl vědět. Je špatně už to, že muži jdou do vztahu a netuší, co obnáší každodenní starost o domácnost. A vracíme se k jádru pudla: k výchově mužů v Čechách, a k působení toxické maskulinity a sexismu ve společnosti, které přispívají k tomu, že muži jsou i ve 21. století schopni říct, že neumí umýt nádobí, nebo že to není jejich starost.

Vzhledem k tomu, že o Vánocích je většinou třeba zajistit trochu víc věcí než obvykle, se v této roční době stres samozřejmě stupňuje. Dokonce se dá i říci, že tento stres je v podstatě základ toho nechvalně známého vánočního shonu, na který si tolik lidí v prosinci stěžuje. Je zřejmé, že tento problém se zdaleka netýká pouze svátečního období, je to věc dlouhodobá a poměrně pevně ukotvená ve společnosti. Zamysleme se tedy nad následujícím: jde u mužů skutečně o již zmiňovanou sobeckost, nebo se jedná o selhání společnosti, která neklade na muže dostatečné nároky, a na ženy klade nároky přemrštěné?

Další články