Nedávná studie Stanfordské univerzity prokázala, že ženy z téměř všech zemí světa chodí podstatně méně než muži. Na vině ale není lenost nebo menší výkonnost, ale společenské podmínky. Zjednodušeně řečeno, ženy se necítí samy venku při chůzi bezpečně.
V průzkumu se uvádí, že důvodů pro tento rozdíl je několik, od kulturního rozdělení ženských a mužských genderových rolí v dané zemi po městské problémy s životním prostředím. To, co však zmínily všechny oslovené ženy, byly obavy o jejich osobní bezpečí. Většina žen se také shodla na tom, že se často venku za tmy cítí jako kořist.
Ačkoliv je známým faktem, že většina napadení či znásilnění přijde od známého člověka, jsou zde samozřejmě výjimky. A ke slovnímu obtěžování dochází kdykoli a kdekoli. Mnoho žen má negativní zkušenost s obtěžováním na veřejnosti, ať už se jedná o pískání, oplzlosti, návrhy nebo zastrašování. Stejně jako u znásilnění platí, že takovéto projevy mají za prvotní cíl zastrašit svou potencionální oběť převahou a ukázat jí, že záleží pouze na vůli útočníka, jak daleko zajde.
Loading ...Mnohé ženy jsou vlastně nuceny takovéto myšlenky do jisté míry vytěsnit. V podvědomí však vše zůstává uchováno. Všimněte si někdy, kolik žen si chystá klíče od domu do ruky předem, aby se vyhnuly jejich hledání před domem, nebo kolik žen se vyhýbá průjezdům či zaparkovaným dodávkám a raději přejdou na druhý chodník. To všechno jsou důkazy toho, že se ženy obecně necítí venku v bezpečí. Není tedy divu, že v důsledku toho nachodí méně než muži.
Většina oslovených žen také zmínila, že se muži kolem nich často diví, proč preferují jezdit autem či veřejnou dopravou i na poměrně blízká místa (od ostatních žen prý takovéto dotazy nedostávají), a že muži obecně vůbec nerozumí tomu, proč a jak moc se ženy samy venku obávají o své bezpečí.
Loading ...Řešení není chodit ve skupinkách, nechodit ven po setmění, nechodit ven vůbec nebo se vzdát poslechu hudby při běhání. Takové návrhy se poměrně často v diskuzích objevují, většinou s velmi uštěpačným podtónem, který má naznačit, že tohle je problém jen marginální skupiny žen. Řešením je začít zevnitř. Je třeba, aby si především muži uvědomili, jaké je to mít podvědomý a velice oprávněný vztah pokaždé, když se člověk pohybuje venku. Přestože zkušeností, které ženy sdílí, je mnoho (a těch, které nesdílí, je pravděpodobně minimálně stejně), reakce na ně nejsou adekvátní. Většinovou reakcí je zpochybňování buďto činu samotného (což se ukázalo i třeba u nedávné kampaně #metoo), nebo označování žen za hysterické, muže-nenávidějící feministky. Stalo se výsadou odmávnout starosti žen o vlastní zdraví (nebo i život) a zdůvodnit to jako nepřátelství vůči mužům.
V reakci na tuto studii se na stránkách The Guardian objevil článek obsahující osobní příběhy žen z různých koutů světa, kde popisují, jak se samy venku cítí a s čím se setkaly.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
