Pandemie zvýraznila nerovnosti muži a ženami a nefunkčnost a nedostatečnost české rodinné politiky.
Statistiky a výzkumy mluví jasně: ženy byly a jsou daleko víc zasaženy karanténou a jejími následky než muži. Matek s depresemi a úzkostmi bylo během karantény evidováno asi 37%, otců pak kolem 14%. Obrovský rozdíl je daný především nerovnoměrným rozdělením péče o děti a domácnost, z čehož pak vychází další problémy: byly to v naší společnosti samozřejmě především ženy, které zůstaly s dětmi doma na ošetřovném.
U bezdětných lidí se deprese a úzkosti pak projevily u 21% bezdětných žen a 12% mužů. Rozdíl je opět daný tím, že ženy častěji pracují v odvětvích jako jsou služby či obchod a méně jich v porovnání s muži může dělat práci na dálku z domova.
Tyto výzkumy nám napovídají, jak zatěžující je péče o děti a hlavně ukazují na její nerovnoměrné rozdělení. Náš zavedený český systém péče o děti a jeho posilování řečmi o udržování tradic dále prokazuje, jak zastaralý a nefunkční je. Pandemie nám dala do rukou jen další důkaz, ale otázkou zůstává, jestli se tímto tématem bude někdo vážněji zabývat, nebo jestli kolem nás zase prošumí.
Je čas uložit k ledu pseudoargumenty o tom, jak si ženy samy vybírají hůře placené pozice. Mimochodem důvody proč by to dělaly a samy sebe sabotovaly je téměř nemožné z lidí, kteří takto argumentují, dostat. Stejně tak je třeba oprostit se od našeho zavedeného systému péče o potomky. Naprosto zjevně nejen že správně nefunguje, ale má i vážné zdravotní dopady na ženy. Ale řekněme si otevřeně, že nové argumenty není třeba hledat, argumentů pro změnu je dost. Je třeba rozlousknout ten hlavní problém, kterým je fakt, že naše společnost se změnám v této oblasti zuby nehty brání. Jakákoli snaha o změnu je označena za diktát státu či Bruselu, a to nejčastěji bez jakékoli hlubší znalosti problematiky nebo znalosti relevantních informací.
V posledních srpnových dnech toto krásně ilustrovala některými českými médii nešťastně podaná zpráva o tom, že Evropská Unie zavádí nařízenou povinnou otcovskou dovolenou v trvání dvou měsíců. (Pro jistotu zde poznamenáme: nic takového se neděje ani nechystá.) Bylo až neuvěřitelné, jak obrovská vlna nevole se zvedla z řad (především, ale nejenom) mužů, a to se jednalo o pouhé dva měsíce. Pokud bychom měli brát internetové komentáře za bernou minci, vznikl by dojem, že bez dvouměsíčního platu otce by naprostá většina českých rodin skončila hladová a bez střechy nad hlavou. Bylo nesmírně zajímavé pozorovat, za jak obří nespravedlnost to muži považovali a jak moc se jim to nelíbilo. Ačkoli nejvíce zmiňovaným argumentem bylo vměšování se státu do soukromí lidí, z mnohých debat bylo jasné, že je to pouze zástupný argument.
Mužům se do otcovské „dovolené“ zkrátka a dobře nechtělo. Moc dobře věděli, že by se stali rizikovými pro své zaměstnavatele, že by měli výpadek v práci i v příjmu, a že by se museli na plný úvazek starat o svého vlastního potomka. Jinými slovy: nelíbilo se jim přesně to, co prožívají české matky, a to po neúměrně delší dobu.
Nás by nesmírně zajímaly upřímné odpovědi na to, proč se českým mužům tak zjevně nechce na otcovskou „dovolenou“. A vás?
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů
