
Víte, co se objeví, když do vyhledávače zadáte „znásilnění v českých filmech“? Většina výsledků jsou různé žebříčky typu „x nejerotičtějších / nejbrutálnějších / nejpikantnějších / nejkontroverznějších scén ve filmu“ apod. Jedno velké klišé o znásilnění v podobě výsledků ve vyhledavači. (Jen pro zajímavost, výsledky v angličtině jsou velmi podobného rázu.) Znásilnění není ani erotické, kontroverzní ani pikantní (proti adjektivu nejbrutálnější nic namítat nelze). A rozhodně se nejedná o sex. Znásilnění je vždy v prvé řadě aktem kontroly, vyjádřením fyzické převahy nad obětí.
Jaké filmy nebo seriály se vám automaticky vybaví, které obsahují scénu znásilnění? Bez delšího přemýšlení mě napadne třeba Hra o trůny, Plivu na tvůj hrob, Cizinka nebo Muži, kteří nenávidí ženy.

Obecně vzato bývá pojetí znásilnění na televizních obrazovkách poměrně problematické. Zářným příkladem je již zmíněný seriál Hra o trůny, v němž je znásilnění v podstatě znormalizováno a často slouží jako „konflikt“, ke kterému se scénáristé velmi rádi obrací jako k nástroji, kterým chtějí nějak posunout příběh dopředu a potřebují zároveň šokovat diváky. Cizinka není o moc lepší. Na první pohled se snaží o historickou přesnost (např. ve věci stigmatizace znásilněných žen) a dokonce se nebojí i často tabuizovaného znásilnění muže (jakožto i následně poměrně dobře zvládnutého traumatu u znásilněné postavy), ale přesto je zde vidět nepoměr v přístupu ke znásilnění muže a (mnoha) žen. Zjednodušeně řečeno, znásilnění ženských postav není znázorňováno jako tak závažné, jako znásilnění mužské postavy.
Plivu na tvůj hrob je film poněkud jiného rázu a kapitolou sama pro sebe. Bavíme se o hororu žánru rape-revenge, kde je otřesné, brutální znásilnění hlavním bodem děje a přiměje hrdinku se velice bolestivě a brutálně pomstít svým násilníkům. Vydržet se dívat není nic lehkého: v originální verzi trvá scéna znásilnění téměř tři čtvrtě hodiny (v novější verzi je to cca 25 minut). V době uvedení filmu se pak velmi často objevovaly dotazy, jestli bylo nezbytně nutné (i v rámci tohoto žánru), aby tyto scény byly tak dlouhé a tak brutální. Často se pak tazatelům dostalo odpovědi, že ano, protože jinak by diváci nebyli schopni tolik soucítit s hlavní postavou a pochopit její důvody k brutální pomstě.
Takto si totiž mnoho lidí představuje znásilnění: neuvěřitelně brutální zážitek s cizincem. Úplně tím pomíjíme to, že žena je ve většině případů znásilněna někým, koho zná, a na tom, jak dlouho znásilnění trvá či do jaké míry je brutální nezáleží, protože v každém případě se jedná o obrovské trauma a o ničím neomluvitelný útok.
Ve změti problematických filmů a seriálů vybočuje současné britské krimi drama Broadchurch. Ve své závěrečné sérii se děj točí kolem znásilnění, a všech 8 dílů naprosto přirozeně rozmetalo všechna televizní klišé o znásilnění a ukázalo světu, jakým způsobem by se mělo k této problematice v televizi přistupovat.
Jak se jim to podařilo? Hlavní postava byla žena středního věku, která ten den měla pohlavní styk, v čase znásilnění byla opilá a byla sama v noci venku v koktejlových šatech, což je v podstatě totální opak všech klišé, které většinou televize používá. Hlavní postavy se naprosto jasně vymezily proti slut-shamingu, nepřipouštěly žádné nevhodné komentáře, ať už od kolegů či členů rodiny. Produkce se ani nebála poukázat na problém neohlašování znásilnění ze strachu, jak se k obětem bude policie a společnost chovat. Celé rozuzlení příběhu pak spočívalo v tom, že pachatel ženu znásilnil proto, protože mohl, a líbil se mu pocit převahy, který nad ní měl. To je opět naprosto odlišný přístup než ten, který prokazuje většina filmů a seriálů, kde je znásilnění vykreslováno jako víceméně jako pouze sexuálně motivovaný zločin.
V tomto případě nám televize poskytuje velmi přesný odraz toho, jak pokroucené je naše vnímání znásilnění.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.