
Je zdejší nechuť k tomuto termínu podmíněna pouze lingvisticky, nebo jde celý problém více do hloubky?
Když se prvně začal objevovat na veřejnosti pojem primární poskytovatel péče, nedostalo se mu v našich končinách zrovna vřelého přijetí. I dnes se najde spousta lidí, kteří mají potřebu se vyjádřit k tomu, že když to doteď byla maminka a tatínek, proč najednou tyto novoty.
Jako u spousty podobných případů nejde o nějaké novotvary, které jsou násilím tlačeny na nebohou, nic netušící normální populaci. Jednak se jazyk přirozeně vyvíjí, aby lépe reflektoval společnost, a jednak nám, i když velice ztuha a zdaleka ne takovým tempem, jakým bychom potřebovali, roste prostor k vymezování se vůči věcem, které spoustě lidí vadí už léta, ale z různých důvodů (a mimo jiné mezi ně patří i strach) se proti nim nevyhrazovali.
S pomalým nástupem zvýšení podílu mužů na primární péči o své potomky je tedy na místě posunout se i lingvisticky. Tím spíš, že se péče o dítě často netýká jen biologických rodičů, může se jednat o prarodiče, osoby jakkoli příbuzné nebo pěstouny. I jazyková vazba může napomoci změně ve vnímání těchto lidí a ve vytváření prostředí, které je automaticky více akceptující.
Nikdo tím termínem nechce rozporovat větší biologickou závislost kojeného dítěte na matce. Je ovšem dokázáno, že dítě si dokáže vytvořit vazby k jakékoli pečující osobě. Neexistuje důkaz, že by ženy byly jakkoli lépe uzpůsobené ke starání se o malé dítě. Dle odborné literatury je problematické, když neexistuje primárně pečující osoba, nebo když je jich příliš neurčito / příliš mnoho (obecně se uvádí více než 4). A samozřejmě s tím, že na pohlaví pečující osoby vůbec nezáleží.
V této souvislosti pracujeme s pojmem naučená nekompetence. Společnost dlouhodobě vysílá k mužům signál, že co se týče péče o děti (a o mimina obzvlášť), jsou tak nějak nekompetentní, nebo minimálně méně kompetentní než žena. To je potom dokonalé prostředí na to, aby se u nich rozvíjela pohodlnost, která je pak nadále podpořena nastavením sociálních služeb, trhu práce apod. Funguje zde totiž dokonalá kognitivní disonance: muži se na jednu stranu reprezentují jako dokonalí manažeři, kteří všechno zvládnou, jsou automaticky lepší ve vedoucích pozicích, mají ke všem důležitému vrozené předpoklady, a tak nějak mají od všeho klíče, a pak najednou nezvládnou péči o malé dítě nebo domácnost.
Když se vrátíme k terminologii: termín primární poskytovatel péče je také snahou, jak vytvořit termín pro rodiče z duhových rodin. Je to bolavé místo, protože spousta z nás si myslela, že v této době to bude něco, nad čím se jen málokdo nějak pozastaví. Nicméně situace homosexuálních a lesbických rodin v ČR bohužel zůstává tristní. Lepší terminologie samozřejmě sama o sobě nic neřeší, ale může alespoň trochu ulehčit stejnopohlavním rodičům pohyb v českém veřejném prostoru, který pro ně není zdaleka tak komfortní, jak by být měl.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.