Zpět na úvod

Přála bych si dopracovat se k lepšímu sebevědomí, prozradila na sebe Kristýna, která se naučila říkat ne

RAD_8062_Kristyna
Autor: Tereza Horňáková
Štítky:

Kristýna Solničková je na první pohled spíše nenápadná žena, ale kdo ji poznal blíže ví, že by se pro druhé rozkrájela, tedy až donedávna. O tom, že je neustále co se učit i o tom, jak se naučila říkat ne, se dočtete v rozhovoru níže. Kristýna se vzorně stará o Pracovnu ve Slaném a zároveň je letošní tváří kampaně naší akce Den, kdy se mám ráda, kterou chceme vyzvat všechny ženy k sebelásce a posílit jejich sebevědomí.

Kristýno, hned po škole jsi začala pomáhat ostatním v rámci práce v neziskovce, jak dlouho ti trvalo než jsi se naučila říkat ne?

To trvalo dlouhé roky a učím se to vlastně neustále. Byla jsem vždy zvyklá každému pomáhat a vyhovět, už jsem zkrátka taková, ale po malých krůčcích jsem se naučila říci ne alespoň určitým lidem a v určitých situacích. Například chce-li po mně někdo, kdo mě zná jen v případě, že něco potřebuje věc, kterou okolnosti momentálně nedovolují, už neběžím okamžitě pohnout nebem a zemí, aby to šlo. Něco takového jsem teď ochotná udělat jen pro svou rodinu a nejbližší přátele.

Jak se tedy tvůj dřívější postoj pomáhat každému ve tvém životě změnil? 

Když člověk překoná ten prvotní trochu špatný pocit typu „a neměla jsem to přece jen udělat, třeba jsem někomu ublížila“, je to velká úleva. Svět se proto nezhroutil a není potřeba zavděčit se každému. Proč bych se měla snažit přeplavat oceán kvůli někomu, kdo by pro mě nepřešel ani ulici.

Máš sama sebe ráda?

Ono dost záleží na tom, co si pod tím kdo představí. Já to vnímám tak, že si člověk uvědomuje svoji hodnotu, bere se takový, jaký je, neporovnává se s ostatními a myslí také občas sám na sebe. Z tohoto pohledu dnes už mohu říci, ano, mám se ráda.

Reflektují se zkušenosti z osobního života do tvého sebevědomí? 

S ženským sebevědomím dokáže zamávat hodně věcí. V mém případě to vždy nejvíce souviselo s postavou a také snahou nikoho nezklamat. Postupem časem se nabalovaly další věci, až jsem si přestala věřit úplně. Sebevědomí je u mě téměř nulové stále, ale každý den pracuji na tom, aby se to zlepšilo a v podstatě jsem sama se sebou srovnaná. I když už dávno vím, že je jedno, jak vypadám, protože kdo mě má rád, tak hlavně proto, jaká jsem. Postava i vzhled se může měnit k lepšímu, či horšímu, ale charakter příliš ne. Stále mám ještě na čem pracovat.

Jaké období pro tebe bylo nejzásadnější? 

Nejzásadnější pro mě byla období, která byla nejtěžší. Když se vám vinou nemoci, nebo nějaké osoby začne život rozpadat na kousky, najednou si uvědomíš, že to, co považujeme za zcela přirozené a automatické, není až tak samozřejmé. Prošla jsem si oběma případy a nejednou. Někoho by to možná položilo, jiný se uchýlil ke kdoví čemu, já jsem z toho vyšla silnější.

Jak jsi to dokázala?

Nikdy by mě nenapadlo, že ta hodná a snad až příliš citlivá holka, kterou jsem bývala, dokáže ustát tolik. Nějak jsem se naučila určité pocity a záležitosti odsunout, vytěsnit, což ale rozhodně nedoporučuji dělat. Ono se to v danou chvíli, když je ti opravdu zle a musíš se s tím nějak poprat, může zdát jako nejlepší řešení. Není, opravdu ne. I teď po pár letech se nezpracované emoce občas hlásí o slovo třeba v podobě zdravotních obtíží, které jsem si nejdříve jen těžko vysvětlovala, ale jak se říká, vše začíná v hlavě.

Teď už vím, co je špatně a jak na to a každý den jsem o kousek šťastnější. Také jsem si uvědomila, že když budu bojovat stále proti někomu, či něčemu, dávám tomu větší sílu a sobě tím zbytečně ubližuji.

Jak ti pomohla spolupráce s ŽENAMI s.r.o. v rámci osobního rozvoje?

Spolupráce se ŽENAMI s.r.o. mi pomohla najít větší víru v sebe sama, v to, že něco dokážu.

Jakou máš vizi s Pracovnou ŽENY s.r.o. kterou máš ve Slaném na starost?

Ráda bych, aby se Pracovna stala místem, kam se lidé rádi vrací, kde se cítí dobře. Aby byla prostorem nejen pro kurzy, ale především také milá setkání.

Co by ses o sobě ještě ráda naučila a na čem bys chtěla zapracovat? 

Pracuji na sobě neustále a určitě budu celý život. Snad se mi časem podaří dopracovat ke zdravému sebevědomí a také schopnosti lépe si rozdělovat čas. Neustále totiž dělám více věcí najednou a často sklouznu k tomu, že ve snaze svědomitě dokončit jedno (zpravidla tu, co mně osobně nic nepřináší, ale je důležitá pro jiné), nezbývá mi čas a energie na ostatní.

A moc ráda bych zapracovala na svých jazykových znalostech, oprášit to, co již někde v hlavě mám a začít se učit třeba jazyk nový.

Kdo je ti inspirací? 

Inspirují mě příběhy lidí, kteří něco dokázali. Nemusí to být nutně vybudování velké společnosti, jsou to i ti lidé, kteří dávají svým příběhem naději a sílu ostatním. Hlavně ale obdivuji ty, kteří za všech okolností dokázali zůstat stát nohama pevně na zemi a na nikoho se nepovyšují.

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články

shutterstock_728593621

Ženy na obrazovkách (a za nimi)

Jak to vypadá s reprezentací žen ve filmovém a televizním průmyslu a potažmo v našich televizích? Televize „pro ...