Prestižní časopis Forbes pravidelně zveřejňuje žebříčky nejvlivnějších osob, aktuálně publikoval také přehled ryze „ženský“ – soustředící se na nejvlivnější ženy působící na poli českého byznysu. Zároveň se však velmi vymezuje vůči uplatňování kvót. Ženy údajně mohou vlastní pílí dosáhnout všeho, co si vytyčí za cíl. Je to skutečně tak?
Dle Forbesu ženy, které v žebříčku umístily, „jsou dámy, mají moc a vliv, ale ani jedno z toho nepovažují za svou podstatnou výhodu či nevýhodu. O nějakých kvótách většinou nechtějí nic slyšet. Proč by také měly? I bez nich denně dokazují, že v tom, co dělají, jsou dobré. Skvělé. Mimořádné.“
První příčku obsadila vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, druhou Kateřina Jirásková – finanční ředitelka a předsedkyně představenstva PPF, třetí nejvlivnější ženou Česka je potom dle Forbesu Petra Procházková, finanční ředitelka a členka představenstva Agrofertu.
Z perspektivy politické se v první desítce umístily jen eurokomisařka Eva Jourová a primátorka Prahy Adriana Krnáčová.
Podle odpůrců kvót je tento systém jistým typem sociálního inženýrství, které neblaze ovliňuje „ženskou přirozenost“, dle některých navíc zavedení kvót jako by přiznávalo, že ženy nejsou dostatečně schopné dosáhnout na vysoké pozice vlastním úsilím.
S ohledem na aktuální statistiky zastoupení žen např. v dozorčích radách státních firem, kde jich je pouze 18 %, přičemž 5 % působí v čele představenstev, či ve statutárních orgánech 13 českých firem kótovaných na pražské burze, kde „v žádné z dozorčích rad či představenstvu nesedí více než 1 žena“ (Bereme ženy na palubu, projekt Diverzita 2013+), žije na našem území asi obrovské množství neambiciózních žen, které nejsou schopné prosadit se… Nebo je to všechno trošku jinak.
Pouhé zavedení kvót samozřejmě není samospásné, dokladuje to např. Norsko, kde jsou již od roku 1988 uplatňovány nejen standardní genderové kvóty, ale i kvóty pro ženy a muže ucházející se o místa v rozličných vládních komisích.
Překážkou pro ženy působit na vysokých funkcích však není jen a pouze systémová neprostupnost – i s kvótami tak ženy stojí před rozhodnutím, zda zvolí kariéru či rodinu (ostatně, např. Lenka Bradáčová je bezdětná a s manželem žijí odděleně).
Proto by i případné zavádění kvót (jejichž podstatou je především transparentnost, nikoliv prosazování žen na úkor mužů) mělo jít ruku v ruce s novou rodinnou politikou a cíleným nastavováním pravidel pro slaďování pracovního a soukromého života.
V každém případě jsou ale kvóty krokem vpřed při prosazování politiky rovnosti a mohly by velmi efektivně přispět k pozměnění rozdělení moci mezi muži a ženami (ať už se jim to líbí, nebo ne).
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
