O tom, jak lockdown možná pomohl nastartovat (nejen) podprsenkovou revoluci
Nápad na tento článek vznikl z myšlenky, že pro jednou aspoň trochu odlehčíme téma. Jenže čím více jsme se nořili do této problematiky, tím více jsme zjišťovali, že ono odlehčení je vlastně jen na papíře. Vždycky se totiž nakonec vrátíme k jádru problému, kterým je patriarchální společnost a její tlak na ženy. Ten totiž nebývá konzistentně velký, a někdy se může zdát až irelevantní, ale je třeba jej vnímat jako součást většího celku.
Na začátku stál článek z The Guardian o tom, jak se během lockdownu změnila preference žen, co se týče problematiky nošení podprsenek. Obecný konsensus byl ten, že podprsenky jako takové jsou pro ně vysoce nepohodlné (zvláštní místo v pekle si podle všeho zaslouží podprsenky s kosticemi) a většina žen řekla, že i po skončení lockdownu zůstaly buďto u podprsenek sportovního (jinými slovy pohodlného) typu, nebo žádných.
Všechny dotazované zmínily, že se cítí nebo cítily být společností tlačeny do toho, aby je nosily. Ať už měly prsa velká nebo malá, ať měly děti nebo ne – každá z nich dokázala říci důvod, proč měla vždycky pocit, že podprsenka je něco, co musí mít na sobě. Že je to něco, co slouží spíše ostatním, ve smyslu potěšení partnera nebo partnerky, nebo aby nevzbuzovaly pohoršení tvarem svých prsou u široké veřejnosti. Padala slova jako nepříjemnost, nepohodlí, otrava.
Je to téměř absurdní: je to naše spodní prádlo, je to intimní a osobní věc. A i přesto je v popředí ne naše pohodlí, dobrý pocit nebo funkčnost, ale ohledy na společenský konsesus, který nic z toho nebere v potaz. Vedlejší efekt patriarchální společnosti jako vyšitý.
Povzbudivé bylo, že spousta žen se zřejmě rozhodla se proti tomu vzbouřit. Poté, co měly téměř bezprecedentní prostor k tomu, aby si uvědomily, jak pohodlné může spodní prádlo být, nebo jak pohodlně se vlastně mohou cítit i úplně bez něj, se rozhodují upřednostnit vlastní pocity a zájmy před opresivními konvencemi společnosti. Možná tak začíná podprsenková revoluce.
Loading ...A teď si dejme toto téma do souvislosti s tím, jak se společnost vymezuje vůči (nutno podnotknout pouze ženským) bradavkám. Ty totiž samy o sobě zjevně mají sílu zbořit celý internet. Za viditelnou bradavku vám můžou na sociálních sítích smazat fotku nebo rovnou účet. Výstřih je super, side boob (prso z boku) taky, ale ženské bradavky jsou prostě považovány za pornografické, sprosté, nevhodné… dosaďte si sami. A jsme zpátky u absurdit: ženská prsa jsou považována téměř za všeobecný majetek: tolik různých skupin ve společnosti se nám snaží vysvětlit, jak je v pořádku na ně zírat nebo je používat v reklamě. Ale jen potud, pokud to ty samé skupiny ve společnosti dovolí. Pokud mají ženy nějakou svou agendu, je to špatně. Zahalené ženy jsou označeny za frigidní, odhalené za nemravné. Kojíte na veřejnosti? Připravte se na kritiku, protože vaše prsa je v té chvíli obtížnější prvoplánovitě sexualizovat. Anebo jsou naopak jinou částí společností hypersexualizována, a za to si zasloužíte kritiku taky. Polonahá žena na bilboardu propagující něco, co s ženským tělem či zdravím absolutně nesouvisí ale nevadí.
Jsou to dvě strany jedné mince: o tom, co je v pořádku v souvislosti s ženským tělem chce rozhodovat společnost. A dotkne se to někdy každé z nás: při nošení nebo nenošení podprsenky, při fotce, na které vám bude prosvítat bradavka, při kojení dítěte… nebo při jakékoli situaci, ve které si dovolíte mít prsa.
Jak bylo řečeno na začátku: zdánlivě se u tématu podprsenek jedná o úsměvnou maličkost. Ale je to kamínek mozaiky. Kamínek, který ženy vylouply, a mozaika postavená na útlaku žen má další prasklinu. Jednou těch prasklin bude dost a celý systém se zhroutí.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
