Proč poslanec Janda navrhuje přesun dotací z rovných příležitostí na sport?
Závažné nepochopení a znevážení problematiky rovnoprávnosti žen a mužů a další pokus, jak snížit důvěryhodnost neziskovek, které se jí věnují, jsme mohli zaznamenat od bývalého skokana na lyžích a poslance za ODS Jakuba Jandy. Ten v prosinci navrhnul, aby byla celá dotace (sedm milionů korun), která směřuje právě na problematiku rovnoprávnosti, přesunuta na sport.
Jen pro srovnání: v roce 2016 šly na sport 4 miliardy korun. Sedm milionů se v takovémto množství peněz naprosto ztrácí, zatímco pro neziskovky jsou to jediné peníze, které dostávají.
Pan Janda sám o sobě prohlásil, že je „dobrý a milující manžel, ale problematiku domácího násilí má řešit policie a soudy, případně ombudsman.”
To, že je dobrý a milující manžel jsou jeho slova a jsou objektivně těžko uvěřitelná. V každém případě nijak nesouvisí s danou problematikou, a je upřímně udivující, proč měl pan poslanec vůbec potřebu něco takového uvádět. Druhá část jeho komentáře jenom ilustruje totální neporozumění problematice. Policie například sice může znásilnění, obtěžování nebo podobné činy vyšetřit, ale skutečně si pan poslanec myslí, že policie se nějak dál bude o ženu starat? Že jí bude schopna zajistit například právní, psychologické či sociální poradenství? Nebo pokud se jedná o znevýhodňování na trhu práce, jak si pan Janda přesně představuje, že by policie, soud nebo ombudsman měli tuto horu případů řešit?
Přesně takto totiž fungují neziskové organizace, a kdyby pan Janda o problematice věděl alespoň to základní, co se dá zjistit jednoduchým využitím internetového vyhledavače, pravděpodobně by jeho odpověď vypadala jinak. I když i to je možná jen přání, vzhledem k tomu, že se po obdržení reakcí na svůj návrh vyjádřil následovně: „Dostal jsem neskutečné množství ohlasů, stovky kladných a desítky záporných. Ty byly většinou od žen pracujících v neziskovém sektoru. Zaujalo mě, že mezi nimi nebyla žádná žena, která by řekla, že jí ta a ta neziskovka skutečně pomohla.”
Znevažování práce neziskových organizací je v česku ohromně populární sport. V naprosté většině se do něj zapojují lidé, kteří nemají představu, co všechno neziskovky dělají a vidí jen články sdílené na Facebooku. Právo vyjádřit se má samozřejmě každý, ale zde se ve velké míře jedná pouze o projev nevole lidí, kteří odmítají vidět to, co je pro mnoho žen každodenní realitou, protože se jim to nehodí do jejich světonázoru. To se dá říct jak o panu Jandovi, tak třeba i o prezidentu Zemanovi, který se v lednovém rozhovoru pro Frekvenci 1 vyjádřil tak, že kampaň #metoo je projevem „sufražetek, které trpí pocitem méněcennosti“. Ať ženy řeknou cokoli, není jim uvěřeno, jejich zkušenosti jsou bagatelizovány a jsou ponižovány nejrůznějšími individui, které o problematice nemají ani ponětí.
Možnost najít si informace o tom, jak a komu neziskovky pomáhají má každý z nás, ať už je to řadový občan, poslanec či prezident. Znevažování této práce a trivializování situací, ve kterých se ženy dennodenně nacházejí, svědčí o nevzdělanosti v oblasti dané problematiky a i o jisté omezenosti. Na rovinu si řekněme, že je nepříjemné a nelehké si připustit, že se tolik žen kolem nás ocitá v situaci, které popisuje např. kampaň #metoo. Ale odpovědí není a nesmí být zavrtání hlavy do písku a předstírání, že tyto ženy jsou militantní šílenci, jejichž jediným cílem je ponížit muže a vysát peníze z neziskových organizací.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
