Zpět na úvod

Osud Lucii a její maminku nešetřil. Přestože jim mnohokrát šlo o život, dnes zachraňují životy ostatních

PFP
Autor: Tereza Horňáková
Štítky:

Začátek silného příběhu krásné ženy Lucie Danko nás zavede do roku 1991 do pohádkového místa v jižních Čechách na Martinský mlýn. Lucii bylo dvanáct let a užila si tam báječného silvestra. „Tehdy nikdo z nás netušil, jak si s námi následně život zahraje. Byl to náš poslední rodinný silvestr s tátou a mámou právě na tomto místě. Rok poté už bylo všechno jinak,“ vrací se myšlenkami do krásného dětství.

O rok později bylo všechno jinak. Tři dny před Štědrým dnem odjel tatínek odevzdat poslední pracovní zakázku a při cestě měl koupit vánoční stromeček. Domů už se nevrátil. „Zůstaly jsme jen my dvě. Jak těžké je ztratit kohokoliv blízkého, není potřeba popisovat. Pravdou je jen to, že zítřek stejně přijde a je potřeba jít dál. A kdo zažil, ví, že čas nic nezahojí. Spolu s ním odešel i živitel rodiny a k tomu bylo taky potřeba se postavit čelem. Tak, jak to zvládla moje mamka, to si může každý jen přát,“ oceňuje Lucie svoji maminku.

PFP_2

Přišlo zásadní rozhodnutí. Buď maminka půjde pracovat do nemocnice jako laborantka, nebo zkusí podnikat. Dala jí na srozuměnou, že se dospívající holčička bude muset dokázat postarat sama o sebe a že mohou přijít o všechno, a nebo se mít mnohem líp. „Taky mě požádala, jestli může využít mé peníze z tátovy životní pojistky do podnikání. Souhlasila jsem. Bydlely jsme v centru města ve starém velkém bytě s naší první německou dogou. Ten pes se nakonec stal mým největším průvodcem ve dnech i večerní samotě doma.“

Ve čtrnácti letech se Lucie s nadsázkou stala snad nejmladším investorem, který přesně věděl, do čeho jde a za jakou cenu. Dnes si pochvaluje, že úspěšným. „Mamka začala podnikat v oboru, který uměla nejlépe, byla zdravotní laborantka a otevřít biochemicko-hematologickou laboratoř a zpracovávat vzorky ji napadlo hned v následujícím létě, když to nejhorší přešlo. Vzpomínám si, že společnost zapsali do rejstříku přesně rok od tátovy smrti. Mamka přišla s touhle informací úplně vyděšená. Bylo mi 14 a řekla jsem jí, že to bude dobrý, že dvě špatný věci se ve stejný den stát nemohou.“

Lucie v laboratoři trávila letní brigády, poté brigádně přešla i do sklepení domu, kde laboratoř sídlila. Nádherné klenby a malebný prostor využila Lucčina maminka jako stylovou restauraci. „Všichni mamku od toho nápadu zrazovali, zbytečně. Restaurace téměř v nezměněné podobě po dvaceti letech funguje a prosperuje dodnes. Martinský mlýn, který už roky nese její jméno, máme 17 let. Maminka chtěla to místo s geniem loci a vzpomínkou na tátu.“

Pak však osud zasáhl podruhé. Na jaře roku 2008 si náročný a stresem zatížený život vybral svou daň. „Mamka dostala těžký infarkt, měla velké komplikace při katetrizaci, několik srdečních zástav. Poslední zástavu měla přímo před mýma očima. Dobře si vzpomínám, jak jsem se modlila za dveřmi JIP, kam mě okamžitě personál vyprovodil, ať mi ji vrátí. Vrátili. Zuboženou, téměř nefungující, ale byla se mnou. Doktor mi za dveřmi řekl, že máme před sebou kritických 24 hodin, jestli se srdce „vzpamatuje“. Dlouhých 24 hodin s touhle informací, kterou jsme věděla pouze já. A mámino srdce ne moc dobře, ale vydrželo bez další zástavy, která mohla přijít kdykoliv. Až dodnes.“

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články

shutterstock_747301111

Smíšek a rovné příležitosti

Rovné příležitosti? To je Občanské sdružení Smíšek a jeho Integrační školičky Smíšek. Z názvu „rovné příležitosti“ ...