Olga Žáková je od května 2017 koordinátorkou programu Dejme (že)nám šanci. Přinášíme krátké seznámení a rozhovor.
Kdo jsem?
S českým neziskovým sektorem jsem propojena pracovně od roku 1992, tedy v podstatě od jeho vzniku. Do května 2017 jsem pracovala, jako koordinátorka v Nadaci OSF Praha na programu Dejme (že)nám šanci. V současné době spolupracuji s EDUinem na jejich advokačním programu a jako dobrovolník se ve společnosti SCIO podílím na zakládání nových SCIOškol. Dříve jsem působila např. v Informačním centru nadací, ve společnosti Člověk v tísni a v britské organizaci Humanitarian Aid Medical Development. Pět let jsem byla výkonnou ředitelkou občanského sdružení Aperio.
Kdy, jak a proč vznikl program Dejme (že)nám šanci?
Program Dejme (že)nám šanci podporoval rovné příležitosti žen a mužů v pracovním i osobním životě a prevenci a pomoc obětem domácího násilí v České republice. Byl financován z Norských fondů a jeho oficiální název zněl „CZ 12 Uplatňování hlediska rovných příležitostí žen a mužů a podpora slaďování pracovního a soukromého života/ Domácí násilí a násilí založené na pohlaví“.
Program spravovala Nadace Open Society Fund Praha, která v letech 2013‒2016 rozdělila na takto zaměřené projekty 158,5 milionu korun do 55 projektů nevládních organizací, výzkumných a akademických institucí, orgánů samosprávy i firem.
Projekty pomohly rozšířit pružnou pracovní dobu a další formy flexibilních pracovních úvazků pro rodiče předškolních dětí, zajistit dostupnost služeb péče o děti ve věku 0‒6 let nebo zvýšit povědomí o genderových tématech a provedly audity veřejných politik z pohledu rovnosti žen a mužů. Nadace Open Society Fund Praha podpořila také rozvoj služeb pro osoby ohrožené domácím násilím a prevenci či snížení výskytu domácího násilí.
Jak vnímáte přínos tohoto programu?
Program a zejména jednotlivé realizované projekty napomohly zejména publicitě o tématech rovných příležitostí a domácího násilí v tištěných i elektronických médiích i v éteru – ve vysílání rádií. Upozornily zejména na nerovnost a násilí ve skupinách, které jsou běžně opomíjeny: ženy – seniorky, ženy na mateřské a rodičovské dovolené, ženy bez domova, ženy ve vyloučených lokalitách, ženy pečující v domácím prostředí o děti se speciálními potřebami nebo nemohoucí rodiče. A zároveň do těchto skupin přinesl program informaci jak být aktivní, jak řešit situaci svoji, situaci svých dětí a blízkých. A v tom vnímám velký přínos programu.
Jaký je Váš názor na zastoupení žen a mužů v pracovní oblasti v České republice?
Pokud jde o pracovní trh v České republice, tak zde existuje nerovnost mezi muži a ženami na dva různé způsoby. První je, že oblasti, kde pracují ženy, jsou výrazně hůře placeny (např. sociální práce a pedagogická práce). A druhá nerovnost spočívá v tom, že ženy a muži na řadě pracovních pozic nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci. Rozdíl činí až 25% platu.
Máte nějakou vlastní zkušenost z pracovní oblasti, kdy muž byl upřednostněn před ženou?
Takovou vlastní zkušenost nemám, ale zato mám zkušenost s prací v neziskové organizaci. V takových organizacích jsou místa obsazena zejména ženami, a proto jsou poměrně špatně placena.
V rámci projektu Dejme (že)nám šanci se uskutečnila studijní cesta do Norska. Co bylo cílem cesty a proč se vlastně uskutečnila?
Zástupkyně a zástupci projektů podpořených z programu Dejme (že)nám šanci získali možnost jet do Norska a na příkladech různých programů, projektů a fungování norských institucí viděli norskou dobrou praxi. Více najdete v mém blogu, který jsem o cestě napsala.
Co si myslíte o rovnosti žen a mužů v Norsku? Jaké to je v porovnání s Českou republikou?
Dosáhli jsme v Norsku genderové rovnosti? Ne!
„Norsko je zemí, která společně s Islandem došla na cestě k genderové rovnosti pravděpodobně nejdále ze všech…“ Těmito slovy začínala téměř každá z jedenácti prezentací, které jsme v těch třech dubnových dnech vyslechli. A poslední slova většinou byla: „Dosáhli jsme v Norsku genderové rovnosti? Odpověď zní NE!“ Co se tedy děje v Norsku, kterou někteří považují v tomto směru za zemi zaslíbenou a jiní za baštu nebezpečné genderové ideologie?
Na získání přehledu o norské situaci musely stačit třiceti účastníkům studijní cesty na začátku dubna 2017 dva a půl dne, jedenáct prezentací, jeden kulatý stůl a jeden výjezd mimo Oslo. Výběr to ale byl jednak poměrně reprezentativní a za druhé všichni prezentující byli velmi otevření a kritičtí. Snažili se nahlédnout a zhodnotit aktuální situaci tak, aby to zástupcům českých projektů podpořených z Norských fondů bylo užitečné.
Co tedy Norové vyzdvihují a co kritizují?
Ženy stojí momentálně v čele norské vlády, řídí ministerstvo financí i norské odbory. A přesto nejčastější informací je, že se situace, pokud jde o genderovou rovnost, za poslední čtyři roky znatelně zhoršila. Snížily se rozpočty na podpůrné a osvětové programy, dochází k reorganizacím a zeštíhlování institucí typu LDO (Equality and Anti-discrimination Ombud) nebo BUFDIR (The Norwegian Directorate for Children, Youth and Familly Afairs), daří se hůře jakékoliv alternativě například domácímu vyučování, situace žen z národnostních menšin a uprchlic je složitější. Nestačí tedy, že se jedná o ženy, které zemi vedou. Ale také o to, jaké ideály a postoje tyto ženy reprezentují. Samotný fakt že se jedná o ženy, k naplňování rovnosti nestačí.
Přesto se v uplynulých dvaceti letech v norské společnosti mnoho věcí změnilo. A to přímo v rodinách, mezi lidmi. Výrazná je účast mužů na péči. Přibylo jich v mateřských školách i v péči o seniory nebo postižené. Jedna z těch nejvíce viditelných věcí je péče otců o malé děti: „…poté, co byla uzákoněna otcovská část rodičovské dovolené, se norští tátové postupně zlepšili v péči i o úplně malé děti. Nikdo nechce být nekompetentní. Každý chce umět svoje děti utišit, nakrmit a něčemu užitečnému naučit…“ říká s úsměvem Knut Oftung, jeden z přednášejících. Tento fakt společně se širokou nabídkou služeb péče o děti udržuje ženy na pracovním trhu a nevylučuje je na celé dlouhé roky. I muži chodí na rodičovskou, je to normální, zaměstnavatelé s tím počítají. To je něco, co by bylo velmi užitečné sdílet i u nás. Profituje z toho celá společnost.
Přijela jsme do Norska s tím, že budeme mít možnost nahlédnout do kuchyně jakéhosi ideálu. Do země, kde se již dávno vyrovnali s problémy, se kterými se v Česku složitě a pomalu „pinožíme“. A našla jsem zemi, která je velmi podobně politicky rozdělená mezi zastánce pevné ruky (s proti migračními a proti menšinovými postoji) a ty, kteří pociťují diskriminaci i v norské společnosti a bojují proti ní. Lene Nilsen z kanceláře LDO mi řekla: „Když bylo po těch strašných událostech s Breivikem, čekali jsme, že se země semkne a udrží svoje liberální ideály a postoje. A místo toho dnes mnoho těch, kteří tehdy jeho názory prezentované u soudu považovali za neúnosné, používají veřejně velmi podobnou rétoriku.“
Ve chvíli, kdy jsem opouštěla hotel a vracela se domů, zahlédla jsem na obrazovce v přízemí hotelu „breaking news“. Vražedný náklaďák ve Švédsku s islamistou za volantem zase o něco zhorší i situaci v Norsku. Přibude další argument k utahování šroubů. Ke škodě všech. Je prostě taková doba? Doba, kdy nejsilnější emocí je strach a ten rozhoduje za nás? Ten omezuje svobodu a rovnost u nás i v Norsku? Jsme tedy na jedné lodi s Nory. Mnohem více, než si myslíme.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
