Zpět na úvod

Očima muže

Back,View,Of,Adult,Couple,Watching,Tv,At,Home,While
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

„Když muži píšou ženy“ je fenomén, který se nepřestává objevovat v české kulturní tvorbě.

Jednou z věčných stížností na patriarchální rámcování společnosti, která je navíc i jednou z nejčastěji mylně interpretovaných, je vnímání světa očima mužů. Jasně je to vidět třeba u plánování městských veřejných prostor a způsobem jejich využívání. Méně na první pohled zřejmé je to například u designu a zabezpečování aut, kdy jsou bezpečnostní pásy navrhované tak, aby nejlépe fungovaly pro průměrného muže a neberou v potaz odlišnou stavbu těla ženy, a tím se stávají podstatně méně efektivní.

Tento způsob fungování společnosti se odráží i v kultuře, a to jak na domácím, tak na mezinárodním poli. Odráží se zejména v normalizaci stereotypizace a zarytém konzervatismu, což jsou zásady, ve kterých si patriarchát libuje.

Na domácím kurtu si na podzim pohrál se ztvárněním ženských postav Jan Hřebejk v minisérii Pozadí událostí, a přiznejme si, že si mohl pohrát o dost lépe. Jeho ženské postavy se pohybují na hranici karikatury, a to tak nešikovným způsobem, že je jen těžké říct, jestli je to úmysl, nebo se to prostě jenom nepovedlo.

Postava děkanky je stylizována někde mezi Dolores Umbridge z Harryho Pottera a Janu Bobošíkovou a znázorňuje nejspíš to, co si tvůrci a průměrný český divák představí pod fanatickou feministkou, která se nějak ocitla ve vedoucí pozici. O moc víc stereotypů už do jejího ztvárnění snad ani natlačit nešlo. Její agenda o potírání nevhodných sexuálních stavů mezi studenty a profesory je prezentována jako nesmyslný požadavek zapálené feministky, která nemá nic lepšího na práci. V závěrečném díle se pak děkanka doslova fyzicky popere s jinou ženskou postavou a v ten moment si už divák říká, že to tvůrci nemohou myslet vážně. Tato situace pak graduje tím, že jiná ženská postava, o které si máme až do té doby myslet, že je nesmírně inteligentní, vydírá děkanku něčím, co má uložené na flash disku, který vezme s sebou, a nemá tento materiál zálohován nikde jinde. V kontextu toho všeho se člověk nemůže ubránit myšlence, že takto si přesně muži myslí, že by konfrontace mezi ženami probíhala. A opravdu chtějí, abychom věřili tomu, že ta studentka je tak hloupá, že si neudělá zálohu…?

Umělecké sklony manželky jedné z hlavních postav jsou podávány jako (v lepším případě) humoristická vložka, v tom horším jako poukázání na to, že feministické umění nemůže přece být nikým bráno vážně, natož aby si na něm někdo postavil uměleckou kariéru.

Záletný manžel hlavní ženské postavy je zobrazen jako mírně asociální muž středního věku (který ovšem má na každém prstě 10 milenek), zatímco jeho žena se o svém těle po dvou porodech opakovaně vyjadřuje s despektem. Není důvod, aby bylo na její tělo či věk jakkoli poukazováno, v příběhu to nehraje roli. Ale bez bodyshamingu a ageismu se prostě neobejdeme. Jako pomstu záletnému manželovi pak hlavní postavy použijí šikanu, jenže do ní zatáhnou i jednu z jeho současných milenek, která ničím nevybočuje, prostě je jen na ráně. Ale prezentováno je to jako sourozenecký triumf a přiměřené pomsta.

Do očí bijící je nepoměr mezi vyobrazením studentek a studentů. Tušíme za tím snahu zobrazit tyto ženy jako vyspělejší, která ale vyznívá neobratně. Tyto ženy jsou ohromně rezolutní, sebevědomé, hotové. Jistě i takové studentky jsou, ale určitě nejsou takové všechny. V podstatě se díváme na stereotyp dospělé ženy v roli studentky, zde v kontrastu se zoufale nedospělými spolužáky. Také rozměr mocenské nerovnosti v minisérii v podstatě vůbec neexistuje. Teoreticky by se dalo říct, že se na něj pokouší upozornit nová děkanka, ale vlastně z jejího projevu vyplývá spíše to, že vztahy mezi profesory a studentkami by mohly poškodit dobré jméno školy, což nechce dopustit.

Dále tu je postava policejní vyšetřovatelky, která je mimo to také lesbička. Je fajn, že dostala prostor i neheteronormativní rodina. Je zde naznačena dějová linie s její maminkou, která není s dceřinou rodinou úplně smířená, ale není jí věnován dostatek času a v posledním díle je v podstatě „vyřešena“ jednou větou. Je to škoda. Policistka jako postava působí plastičtěji než ostatní ženské postavy, nicméně i ona je zneschopněna menstruací, a její šikana je zobrazována jako prostá součást stávajícího systému.

Stejně jako je právo tvůrců takto minisérii napsat a natočit, je právo na straně diváka být zklamán. Protože je to přehlídka promarněných příležitostí, další z řady. Je možné (a pravděpodobné), že tvůrci nic měnit nechtěli. Že si chtěli jen rýpnout, čeřit vodu, a k tomu jim byl dán prostor, jako mnohým jiným. Je možné (a pravděpodobné), že jsou diváci, které by překvapilo, kdyby se ženské postavy chovaly více jako skutečné ženy, kdyby lesbický pár nebyl jako vystřižený z příručky stereotypů, nebo kdyby šikana na pracovišti byl zpracován tak, aby nenechal nikoho na pochybách o tom, jak moc je to špatně. Asi by nebylo třeba se bát, že by se minisérii nepodařilo divákům prodat, i kdyby byla skutečně pokroková. Je to škoda.

„Zlepšuje se podle vás vyobrazování žen v české filmové a seriálové tvorbě?”

  • 0
  • 0
  • 1

Zobrazit vysledky

Loading ... Loading ...

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články

Students,In,Class

Moje tělo je moje

Od podcastu k výstavě a workshopům. O čem je projekt Ridiny Ahmedové? V roce 2021 spustila zpěvačka Ridina Ahmedová ...

Stop,Violence,Against,Women,sexual,Abuse,,Human,Trafficking,domestic,Violence,Rape,International

Pět let

Podařilo se konečně českému seriálu zobrazit znásilnění bez stereotypů a misogynie? Seriál o skutečném významu ...