Proč jsou ženy historií systematicky opomíjeny
Historička Amanda Foreman je jednou z mnohých vědců, kteří trvají na tom, že systematicky odstraňujeme ženy z historie veškeré lidské civilizace. Podíváme-li se třeba do školních osnov, okamžitě musíme dát Foreman za pravdu: od dějepisu přes literaturu po fyziku nebo chemii se to hemží mužskými jmény a ženy jsou v naprosté menšině.
Přitom to byly ženy, které stojí například za vynálezem Kevlaru, ústředního či solárního topení nebo vakcíny proti neštovicím; první počítačový program a první firemní software byly také napsány ženami. Znáte ale jména některé z nich? Ženy byly, jsou i budou doktorkami, vynálezkyněmi, učitelkami, vědkyněmi, badatelkami, teoložkami a aktivistkami. Přesto je stále manipulováno s historií tak, aby jejich jména nezazněly, a v důsledku to pak vypadá, jako by se o většinu jakéhokoli pokroku zasloužili jen muži. Tento trend jde ruku v ruce s principy patriarchální společnosti a s dávnou touhou ovládat ženy; ženy nechybí v našich učebnicích a v našem podvědomí proto, že by nic nedělaly nebo že by chyběly u hlavních událostí a objevů historie. Chybí zde, protože patriarchální společnost považuje příběhy, zážitky a přispění žen společnosti jako méně hodnotné než ty mužské.
To koneckonců vidí i Foreman, když poukazuje na to, že strukturální síla často končila a končí v rukách mužů, a že ženy jednoho dne zjistily, že jsou na druhé koleji. Musíme se tedy ptát po tom, odkud tahle patriarchální hierarchie vzešla, protože jen tak můžeme bojovat proti argumentům typu „ženy jsou biologicky slabší a tedy podřadné“.
Díky této hierarchii pak muži ovládli veřejný prostor a ženy byly vykázány do domácího prostředí – a to zdaleka nejen v Evropě, ale po celé zemi. Je důležité si uvědomit, že tento koncept byl uměle vytvořen lidmi, a jako takový také může být zrušen. Skrz celou historii se ženy snažily zavést mechanismy, které by rozvrátily tyto silové hierarchie a snažily se dosáhnout rovnoprávnosti. Zajímavé je, že například revoluce, které obecně řečeno s sebou donesly mnoho dobrého, v otázce ženské rovnoprávnosti naprosto selhaly. Bylo to hlavně proto, že ženské a mužské cíle se vždy lišily: muži měli zájem vyměnit jednu hierarchii za druhou, která jim v té době více vyhovovala, a emancipace pro ně vůbec nebyla tématem, kterým by se měli jakkoli zabývat. Za revolucemi výhodnými pro lidstvo jako celek se v podstatě schovávaly jen revoluce, které hlavně skýtaly výhody mužské části populace. Ženy usilovaly o přístup k rozhodovacím pozicím a rovnoprávnosti, a revoluce, která by toto jakkoli řešila, přišla až ve 20. století s antikoncepční pilulkou, sexuální revolucí a feminismem. Jak trefně poznamenává Foreman: „Z toho vyplývá, že pokud ženy chtějí uspět, musí vést svou revoluci samy.“
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
