Jaké padaly v duelu pro seznamzpravy.cz argumenty pro a proti?
Server Seznam pozval do jednoho ze svých duelů ombudsmanku Annu Šabatovou a víceprezidentku Hospodářské komory Irenu Bartoňovou Pálkovou k diskuzi o platovém rozdílu mezi muži a ženami na stejné pracovní pozici. Kromě zajímavých informací a statistik ve videu zaznělo i několik výroků, které dokazují naši inkompetenci a selektivní slepotu, co se týče stejného odměňování mužů a žen.
Pojďme si nejprve shrnout argumenty obou žen. Šabatová od začátku prohlašovala, že se staví za doporučení zveřejňování odměn neadresně a v obecných číslech. Je podle ní důležité, aby tyto informace měli nejen zaměstnanci ale také zaměstnavatelé. Podle zkušeností ze zemí, kde již funguje zákon na zveřejňování odměn ve větších firmách tyto informace vyvolaly debatu a donutily firmy přemýšlet, kde vlastně nerovnost vzniká. Také se domnívá, že nerovnost v odměňování není prvoplánovitě důsledkem zlé vůle, ale že je ve hře mnoho faktorů, a zejména předsudků. Zmínila také rozdíl mezi tzv. horzinotální nerovností (tj. nerovnost v oborech, kde pracuji převážně ženy) a vertikální nerovností, kde diskriminace funguje na principu dosazování mužů do vyšších pozic a kde i přestože ženy dosahují stejného vzdělání, mají pomalejší kariérní postup než muži. To klade Šabatová za vinu hlavně předsudkům spojenými s mateřstvím a nedostatkem příležitostí ke slaďování osobního a profesního života.
Pálková na druhou stranu namítá, že zákon o zveřejňování odměn by znamenal další obrovskou regulatorní zátěž pro firmy, které už teď mají napnuté kapacity. Souhlasí s Šabatovou v tom, že platovou diskriminaci ovlivňuje více faktorů. Poté se bohužel uchýlí k argumentům o tom, že žena ze své profesní pozice na 4 – 8 let vypadne, a v tu chvíli již nemůže mít stejné finanční ohodnocení. Muži prý pracují více, a to jak výkonnostně i na hodiny, a platový rozdíl se pak objeví v pohyblivé složce platu. Tím v podstatě vysvětlila, jak je u nás možné, že i přes zákon o platové rovnosti zde existuje taková mezera mezi ženami a muži.
Šabatová na toto reaguje snad nejlepším argumentem v celé debatě: společnost by podle ní měla být ráda, že je někdo ochoten ty rodiny zakládat a vychovávat, a ne za to ženy trestat způsobem, který se s nimi potáhne a bude je negativně ovlivňovat po celý zbytek jejich života. Řešením je podle ní přesně to, co jsme tady na Pro Fair Play již tolikrát opakovali: nutnost požadovat po státu, aby vytvořil taková podpůrná opatření, která by umožnila ženám volbu: aby nebylo těžké sehnat školku či dětskou skupinu, aby existovaly částečné úvazky tam, kde je to možné, a aby se ženy mohly vrátit dříve do práce, je-li to jejich přání. Dle statistik v otázce platové rovnosti už 18 let (!) stagnujeme.
Nejzvláštnějším momentem celého duelu byl argument Pálkové proti zveřejňování výše odměn. Tvrdí totiž, že pokud by zákon vešel v platnost, museli by zaměstnavatelé složitě vysvětlovat, proč ženy mají méně peněz. Kvůli stopáži zřejmě nebyl čas se nad tímto výrokem zastavit, ale nám přišel snad až příliš trefný. Zaměstnavatelé by totiž rozhodně měli složitě vysvětlovat, jaké důvody je vedou k tomu, že systematicky diskriminují ženy. Pálková několikrát řekla, že se v případě zveřejnění platových rozdílů obává vzpoury. Možná, že je na ni čas. Pokud jsme to s nynější strategií dotáhli pouze k osmnáctileté stagnaci, je zřejmě třeba změnit taktiku.
