Z historického hlediska je pojetí tradiční rodiny značně pokřivené. Dodnes například existují vícegenerační rodiny (děti, rodiče a prarodiče); ty navíc byly v historii o mnoho častější než dnes, už proto, že větší skupině lidí se v horších podmínkách lépe přežívalo.
Vzorec rodiče + děti = rodina je vlastně poměrně moderním důsledkem zvýšení životní úrovně rodin. Není to tedy zas až tak tradiční uspořádání, jak je nám často předkládáno.
Rozdělení na tradiční mužské a ženské role, práce a povinnosti v rámci rodiny, je také spíše problém, než jakási výhoda tradičních rodin. Už proto, že často je to model zastaralý a nevyhovující pro většinu zúčastněných.
Navíc zde dochází k jasnému paradoxu: při obhajobě tradičních rodin se často setkáváme s tvrzením, že děti by měly být rovnocenně ovlivněné mužskými a ženskými vzory, což se ale v rodině, ve které se klade velký důraz na oddělení mužských a ženských povinností, nedá moc očekávat.
Nekonečná diskuze ohledně vzorů pro děti pomíjí v honbě za osobní pravdou několik důležitých informací. Ano, je rozhodně pro děti dobré mít různé vzory. Ale tyto vzory nemusí být nutně zastupovány rodiči. „Chybějícím“ vzorem můžou být i prarodiče, tety a strýcové či někdo z okolí dítěte.
U rodin s rodiči stejného pohlaví se také často objevuje argument, že ostatní děti ve škole se dětem z těchto rodin budou posmívat a budou je šikanovat. Zde se vlastně vracíme k již zmíněným vzorům: děti napodobují to, co vidí doma. Pokud takovéto chování vidí doma, je pro ně normální ho napodobovat i mimo domov.
Děti jsou přirozeně zvědavé a je možné, dokonce i pravděpodobné, že se na rodinné uspřádání, které doma nevidí, zeptají. V té chvíli samozřejmě záleží na reakci rodičů, na jejich schopnosti a ochotě s dětmi komunikovat.
Určité procento dětí bude vždy ostatní šikanovat, ať už kvůli rodinným poměrům, brýlím, oblečení, penězům nebo čemukoli jinému. Tyrani si důvod vždycky najdou. To ale není a nemůže být důvod k tomu, abychom automaticky zavrhovali homosexuální nebo lesbické rodiny nebo rodiny s jedním rodičem.
To by bylo stejné, jako kdybychom dítěti nedali rovnátka jenom proto, že by se mu mohli ve škole smát. Klíčem k celé situaci je vést děti k empatii a toleranci, ne jim odstraňovat z cesty překážky, aby se vyhnuli nečekaným situacím a nemuseli si zvykat na rozmanitost.
Společnost obecně ráda stigmatizuje vše, co se nějak odlišuje od (i uměle vytvořených) norem.
Důvod je poměrně prostý: konformita uklidňuje, jinakost znervózňuje.
Odpovědí ale není a nesmí být konformita, kterou zde zastupuje tzv. tradiční rodina. V zájmu domnělých tradic a osobních přesvědčení nelze diskriminovat ostatní ani připravovat děti o možnost mít svou vlastní rodinu.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.