Káťa, navrátilec z USA (2017/2018)
Ještě před dvěma lety pro mě studium v zahraničí bylo něčím, na co bych sama snad ani nikdy nepomyslela. Věděla jsem, že to existuje, protože několik mých kamarádů bylo někde na programu, ale nenapadlo mě, že bych i já mohla někdy něco takového podniknout. Když jsem se ale jednou pustila do sáhodlouhé konverzace s jednou kamarádkou, navrátilkyní z USA, a o týden později se dozvěděla o konkurzu na stipendium na studium v USA (tenkrát to bylo od jiné organizace), neváhala jsem a přihlásila se. Konkurz nevyšel, ale myšlenka zůstala. A tak jsem se dostala k AFS.
Proč USA? Nevím. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohla jet jinam. Amerika mě vždy fascinovala, zbožňovala jsem vyprávění těch, kteří tam byli, a hrozně moc jsem chtěla zažít to samé. Chtěla jsem tu americkou střední, ty školní aktivity, ty jízdy v autě, ty ,,sleepovery“ u kamarádů, všechno to, co jsem vídala ve filmech a co jsem si vysnila.
Vzpomínám, že jsem byla jako Alenka v říši divů, když jsem vloni v srpnu přiletěla do Států. Všechno bylo nový, boží, obrovský a neuvěřitelný. Byla jsem v AMERICE a děsně moc jsem se na všechno těšila. Sice mě trochu děsila představa, že celý rok strávím v Iowě, někde na rovině přímo uprostřed USA, kde jsou široko daleko jenom pole, kukuřice a krávy, ale mé nadšení neopadlo. Po příjezdovém soustředění mě vítala moje nová rodinka, mamka s taťkou a 6 nových sourozenců. Fakt, nekecám. Neuvěřitelně jsem si s nimi sedla a v průběhu roku jsem se cítila jako opravdový člen jejich rodiny. Jezdili jsme společně na výlety, hráli společenské hry, dobírali se navzájem a po večerech si dělali pohodu u filmů s popcornem na klíně. Jejich dům se mi stal místem, které mi neuvěřitelně chybí. Vím, že se tam můžu kdykoliv vrátit a vždy budu uvítaná tím pravým vřelým americkým objetím.
Zajímavá pro mě v Americe byla i škola. Látka, která se tam probírá, je opravdu jednoduchá, takže jsem neměla vůbec žádný problém s učivem. Dokonce mě přiřadili do maturitní třídy a na konci roku jsem házela tou typickou maturitní čapkou jako šestá nejlepší z ročníku. Na škole jsem milovala tu jejich,,school spirit“. Každá škola má nějakého maskota a školní barvy, které na oblečení nosí úplně každý (dokonce i rodiče nebo ti, co v daném městě jen bydlí). Na každý sportovní zápas, který se konal, ať už to byl americký fotbal, basketball či baseball, se slezla polovina města, aby mohla podpořit své studenty a sportovce. Byly to velice šťastné chvíle. Ta neuvěřitelná podpora okolí, ať už jste kreslili na papír, sportovali, nebo třeba jenom pracovali ne fyzikálním projektu, byla úžasná. Je to něco, co se u nás tolik nevidí, proto jsem si toho o to víc vážila.
Osobně jsem toho za svůj rok v USA stihla strašně moc. Hrála jsem volejbal, basket a tenis, účinkovala v divadelní hře, dostala spoustu Áček, odpověděla asi miliardu nesmyslných otázek (ano, Američani opravdu umí být hloupí), navštívila San Francisco, New York, Washington DC, Filadelfii a Minneapolis, viděla čtyři prezidenty vytesané do skály, podívala se do největšího nákupáku v Americe, projela se po Golden Gate Bridge, poprvé se koupala v oceánu, přejela autem přes půl Ameriky tam a zpátky (řídili moji hostitelští rodiče, samozřejmě :D), hodně jedla, našla si velkou spoustu kamarádů, byla s nimi na mnoha ,,bonfirech“, chodila s nimi do kina, šla na pravý americký prom, získala americkou maturitu a zažila obrovskou spoustu legrace. Naučila jsem se plynně anglicky, poznala spoustu dalších studentů z různých koutů světa, osamostatnila se a asi i dospěla. Zjistila jsem, že život není vždycky pohádkou, ale že každý problém se dát řešit. Je na nás, jaké si to uděláme a já si to v USA udělala nejlepší, jaké jsem mohla. Byl nejdelší a zároveň nejkratší, ale rozhodně ten nejúžasnější rok v mém v životě. Je mi úplně jedno, že to nebylo někde na Floridě nebo v Kalifornii. I Iowa byla krásná a dala mi snad víc, než jsem si zasloužila.
Když se na to podívám zpětně, tak se mi toho, o čem jsem psala na začátku, dostalo i nedostalo. Přišla jsem na to, že Amerika je vlastně úplně normální, ale zároveň tak jiná. Víte, ono se to těžko popisuje. Nejlepší je to zažít na vlastní kůži.
Mezinárodní společnost AFS Mezikulturní programy zajišťuje českým středoškolákům studium v zahraničí. Mají tak příležitost splnit si svůj sen, studovat na místní škole a žít v místní rodině. AFS nabízí i stipendia do vybraných zemí. Více informací o společnosti na www.afs.cz.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
