Od podcastu k výstavě a workshopům. O čem je projekt Ridiny Ahmedové?
V roce 2021 spustila zpěvačka Ridina Ahmedová podcast Sádlo. Byl to těžký poslech, hluboce osobní, ale velice důležitý. Každá epizoda se z jiného úhlu pohledu rozebírala společenský tlak na ženský vzhled, který pociťujeme více a více. Podle pozdějších reakcí překvapilo i paní Ahmedovou jak obrovského, důležitého a nesmírně křehkého tématu se dotkla. I přesto, že název podcastu odkazuje především na kritiku spojenou s váhou, projekt jako takový měl za téma jinakost v jakémkoli směru, který se odchyluje od ideálu, který diktuje společnost.
Následovala divadelní performance Sádlo, a pak ještě navázal projekt, který běží do současnosti, s názvem Moje tělo je moje. Už v podcastu žádala Ahmedová ženy, které měly jakoukoli zkušenost s body shamingem, ať už ze strany rodičů, partnerů, nebo kohokoli jiného, aby ji kontaktovali a svěřili jí své příběhy. Po malých kouscích se tak skládal celkový obraz toho, jak závažný je toto v naší společnosti problém. Ahmedová se rozhodla, že by chtěla přispět ke změně situace. Šla cestou osvěty a besed pro školy i veřejnost. Cílem celé kampaně je přispět nejen ke větší informovanost společnosti, ale podpořit v ní i větší ohleduplnost a empatii. Na stránkách projektu jsou zmíněny dva klíčové body, dvě přesvědčení, které jsou v srdci tohoto projektu: že každý z nás si zaslouží respekt bez ohledu na to, jak vypadá, a že každý z nás nese sám za sebe a za své vlastní tělo zodpovědnost, ale není už naší povinností vyhovovat představám jiných lidí.
Součástí projektu je nově i putovní výstava a workshopy do škol pro žáky i učitele. Jeho středobodem ovšem zůstávají příběhy žen, které našly odvahu se s nimi veřejně svěřit. Jejich příběhy jsou uveřejňovány i na Facebooku, kde mají větší dosah než na stránkách projektu, a tudíž i diverzita komentářů je větší. I tam je vidět, jak velký přesah toto téma má a jak velký smysl má myšlenka něco v tomto směru změnit.
Objektivizace, stereotypy, genderová nerovnost, tlak na štíhlost nebo určité parametry vzhledu — to jsou všechno důsledky patriarchátu. Je to ale jen uměle vzniklá propaganda, která vyhovuje opět pouze jen těm, kteří jakýmkoli způsobem profitují ze současného nastavení společnosti. Čím dál tím více také slýcháme argument přirozenosti. Muži jsou přirozeně systémově nadřazení, rodina ve složení otec, matka a děti je přirozená, svatba mezi mužem a ženou je přirozená, agresivní chování vůči ženám je přirozené, muži jsou přirozeně lepší lídři, ženy jsou přirozeně lepší pečovatelky. Cokoli jiného nepřirozené, a tudíž špatné a nežádoucí. Je to až směšně jednoduchý způsob, jak přimět některé lidi, aby udržovali nebo dokonce hájili status quo. A bohužel stále funguje. Je ale třeba si uvědomit, že to všechno jsou společenské konstrukty, které slouží jen úzké skupině lidí. Tlak na určitý vzhled přesně patří a zapadá do tohoto systému. Právě proto je tak důležité, že se najdou lidé, kteří chtějí něco změnit a skutečně se o to pokusí.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
