Jaké jsou trendy rodinné politiky ČR z míst nejvyšších?
Rodinná politika v Česku je téma stejně tak únavné, jako unavené. Obojí z toho důvodu, že časem člověk skutečně dojde k přesvědčení, že je to jako házet hrách na stěnu a že, podobně jako v mnoha aspektech například školství, se na ni díváme podobně jako za Marie Terezie.
Jak si jinak vysvětlit, že u nás řešíme pořád to stejné, bez jakýchkoli známek vývoje?
Vezměme si třeba květnové představení vize porodů v 21. století, kdy byla veřejnost informována o tom, že v nemocnici U Apolináře má vzniknout centrum s vysoce specializovanou péčí o předčasně narozené děti. Mimo jiné má tento projekt řešit problém, že rodiče nedonošených narozených dětí nemají momentálně možnost u nich celou dobu být. Celé představení projektu pro televizní kamery by se pak krásně vešlo do výkladového slovníku pod heslo „o nás bez nás“. Neboli stálo tam 5 vážně se tvářících pánů, co do toho měli co mluvit, a jedna reportérka. (Vše je k dohledání na internetu.)
Přitom doktorky prokazatelně existují. Myslíme, že každý z nás už nějakou viděl. Ale když se pak jedná o rozhodovací (tj. vyšší) pozice, publicitu, možnost promluvit o takovýchto projektech, vídáme panely podobného ražení. Možná si vzpomenete, že v roce 2019 jsme upozorňovali na podobnou situaci při otevírání prvního Centra porodní asistence v Česku. Byl tam Vojtěch, Babiš a 5 dalších mužů. Žena v nedohlednu. Rok poté, a jsme na tom pořád stejně. Takovéto mediálně exponované situace totiž vypovídají více o společenském stavu, než si je spousta lidí ochotna přiznat. I proto ta okamžitá bagatelizace jakékoli stížnosti na současný status quo.
A pak si třeba můžete ještě přečíst Babišův status, kterak tento svému publiku lidově zprostředkovává hlášení profesora Pařízka od Apolináře. Asi vás nepřekvapí, že se tam dočkáte evergreenů o tom, jak hrozně je to od těch žen nezodpovědné, že čekají až do 30+ let na to, aby si pořídily první dítě, které je samozřejmě fyzicky i psychicky hrozně vyčerpá (pokud je tedy rovnou nezabije těhotenství a porod) a takovéto ženy se pak rozhodnout zůstat právě u jednoho jediného potomka. A pak tím trpí celá naše země.
Troufáme si říci, že většině žen naskočí husí kůže, když slyší, že by měly mít děti pro dobro státu. Babiš jako obvykle vůbec nevěnuje pozornost tomu, jak jeho slova vyzní – a proč by taky měl, když v tomto rezonuje s hlasitou částí naší společnosti. Patří do ní lidé, kteří nevnímají ženu jako samostatnou jednotku, která uvažuje za hranice toho, čeho je její tělo biologicky schopno, a dovoluje si mít pro svůj vlastní život vlastní plány a představy.
A samozřejmě když se něco pokazí, tak si za to může sama. Kolikrát jste slyšeli, že si žena měla lépe vybrat partnera, mít dítě dříve/brzy, mít víc dětí/míň dětí, než se zdá danému kritikovi vhodné a tak dále. Životy a rozhodnutí žen jsou u nás stále viděny optikou prospěchu jejich biologické funkce pro stát a společnost. Přitom ale panuje až okázalý nezájem o ty ženy, které mají zájem děti mít, ale jejich snahy často ztroskotávají na nastavení společnosti. Tam vůle o změnu není, a místo toho se zodpovědnost opět přesouvá na ženy, od kterých je očekáváno, že se vzdají v podstatě čehokoli, když už tedy ty děti mít chtějí, protože tak to přece dělaly generace žen před nimi a svět fungoval, tak proč to měnit?
Neinformovanost a zpátečnictví jsou stále dvě mocné hnací síly v naší rodinné politice. A když se k tomu přidá trocha institucionalizovaného sexismu, není divu, že změna je v nedohlednu.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů
