Kam v novém roce bude směřovat kampaň #metoo?
Máme tady nový rok, ale některé věci přetrvávají. Kampaň #metoo je jednou z nich. Byla zmíněna v mnoha přehledech důležitých událostí za minulý rok a zatím to naštěstí nevypadá, že bychom o ní měli přestat slyšet. A to je dobře.
Čím déle ovšem kampaň trvá, tím více je samozřejmě vystavena dalším vlivům. Od začátku ji provázela jistá neochota uvěřit tomu, co ženy říkají, že prožily, a tato neochota se spíše stupňuje. Není to neznámý fenomén, ale měl by nás nutit k zamyšlení. Pokud se o kampaň dále zajímáte, jistě vám neušlo, že se začaly ozývat názory ve smyslu, že ač prvotní myšlenka byla dobrá, celá věc se postupem času změnila na (použijme výrazu, který se běžně na internetu vyskytuje) hon na čarodějnice. Tito lidé v podstatě hlásají, že ač některé příběhy mohou být pravdivé, ženy se nechaly strhnout náladou a začaly si vymýšlet.
Proč by to dělaly zůstává záhadou, pokud tedy nepatříte mezi ty, kteří propadly mýtu ženy-mstitelky. Podle těchto jedinců si spousta, ne-li většina žen zapojených do kampaně příběhy prostě vymyslela, aby se za cosi blíže neurčeného pomstila, nebo aby byla zajímavá. Už toto samozřejmě značí fundamentální nepochopení toho, co vlastně sexuální obtěžování je, co obnáší a jak na ženy působí. Jak lze vidět už jen podle reakcí veřejnosti, není dosud rozhodně jednoduché veřejně říct, že se kterákoli z nás stala obětí sexuálního nátlaku, šikany či obtěžování (o znásilnění ani nemluvě). Každá žena, která toto naplno řekne, je vystavena obvyklému spektru reakcí, od nepochopení po neuvěření až po obvinění, že si to vymyslela. Proto je třeba docenit ty, které se nebojí o svých zážitcích mluvit, a zároveň rozhodně nevinit ty, které si je nechávají pro sebe. Mají pro to své důvody.
Neschopnost uchopit problematiku sexuálního nátlaku a obtěžování projevili v posledních týdnech například i prezidentští kandidáti. Zazněla i několikátá verze mýtu o tom, jak je v dnešní době normální, když vás žena agresivně pokárá za to, že jí podržíte dveře. Toto je jeden z online i offline evergreenů, a přestože nelze naprosto vyloučit, že by se toto nikdy nikomu nestalo, do konverzace o sexuálním obtěžování to skutečně nepatří. Jednak proto, že naprostá většina žen i mužů většinou bez problémů rozezná rozdíl mezi zdvořilostí (která mimochodem není gender specifická), ale i proto, že je to jeden z nejstarších pokusů, jak odtáhnout pozornost od závažnosti sexuálního obtěžování. Tito lidé v podstatě říkají, že ženy mají tendenci přehánět a špatně si vysvětlovat i obyčejnou slušnost, a tudíž musíme jejich zkušenosti brát s rezervou, protože co když ti chudáci muži, co je obtěžovali, byli třeba jen pozorní a slušně vychovaní, že?
Ještě je třeba zmínit jednu věc. Podle jisté skupiny lidí je kampaň #metoo špatná proto, protože by se díky ní mohlo stát, že by někdo mohl být křivě obviněn. Je samozřejmé, že nepravdivá obvinění nelze brát na lehkou váhu a rozhodně je nelze nijak omlouvat. Také je ale faktem, že toto riziko se vyskytuje u naprosto každého trestného činu, a nelze jen kvůli němu zakazovat osvětu a zastavovat odkrývání všeho, co se ženám každý den děje. Opět je to plíživá cesta, jak bagatelizovat zážitky žen a zasít myšlenku, že ženám by se nemělo věřit.
Budoucnost #metoo je v této chvíli otázkou. Jak lze oslovit ty, kteří těží z kultury útisku, upozaďování, znevažování a napadání žen? Pravděpodobně je třeba dále a dále upozorňovat na to, že se skutečně nejedná o ojedinělé, občasné události, ale o každodenní, institucionalizovaný útok na ženy. Jenže to nestačí. Je třeba od malička učit děti, že takovéto chování, od poznámek přes nevyžádané dotyky, šikanu až po znásilnění je nepřijatelné, a ne tyto činy omlouvat tím, že děti to nepochopí, nebo že „děti jsou děti“. Je třeba vyžadovat, aby muži převzali zodpovědnost za své činy a uvědomili si, že za žádné situace nemají právo se takto k ženám chovat. A muži se musí naučit poslouchat ženy, když jim říkají, že tento problém existuje. Je třeba jim jasně a konkrétně ukázat, o jak obrovský problém se jedná a jak zničující má následky nejen pro ženy, ale pro společnost jako takovou.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
