Žena, která byla mnohem víc než sexuální symbol.
Marilyn Monroe byla ve své době považována za sexuální symbol, a dodnes je takto označována. Byla by ale škoda její velmi zajímavou osobnost zúžit jen na ikonickou krásku. Ona sama si byla vědoma všech sexistických stereotypů spjatých s její osobností a nejednou se nechala slyšet, že si myslí, že její popularita je „mužským fenoménem“.
Těžko říci, jestli ji lze označit za feministku. Monroe zemřela předtím, než aktivity ženského hnutí nabraly spád. Rozhodně se ale dá říci, že do jisté míry ztělesňuje útrapy žen v 50. letech, a že v mnohém předběhla svou dobu.
Jedním z příkladů tohoto tvrzení bylo, že veřejně oznámila, že byla jako dítě i jako dospělá sexuálně zneužívána. To je samo o sobě ohromně osobní a těžká věc, a je to také něco, co není samozřejmostí ani nyní, natož v 50. letech 20. století, kdy převažoval názor, že něco takového se téměř neděje, a pokud ano, zodpovědnost padá na zneužitou dívku či ženu. Promluvit o něčem takovém je tedy jednoznačně feministickým činem, nejen z dnešního pohledu, ale i třeba z pohledu feministického hnutí v 70. letech.
Další věc, za co se Monroe neprávem nedostává zásluhy je fakt, že vlastně celý její život byl procesem sebeformování. Kromě toho, že ze sebe vytvořila osobnost také založila svou vlastní produkční společnost, něco, co bylo v její době naprosto neslýchané. Pokud se trochu povrtáte v historii filmového průmyslu, zjistíte, že někdy během 40. let v podstatě ustaly snahy o posílení ženské pozice v této branži. Producentky nebo režisérky v podstatě od konce 30. let neexistovaly. A do toho si Marilyn Monroe založila svou vlastní produkční společnost. Všichni ti muži, kteří byli ve vedení filmových společností toto nesli se značnou nelibostí. Monroe tímto činem nejen opustila Fox Studios, ale stala se vlastně první ženou, která filmovým pohlavárům řekla ne. Je třeba si uvědomit, že v té době se na herečky nahlíželo jako na majetek, a přes všechnu svou popularitu a úspěch byly i doby, kdy Monroe neměla nárok na svou vlastní šatnu. Založení vlastního promočního studia byla tedy pro Monroe cesta, jak se proti takovému zacházení vymezit, a to nejen za sebe, ale i za ostatní ženy ve filmovém průmyslu.
A nebylo to naposledy, co se Marilyn Monroe postavila za zájmy ostatních žen. Jedna z nejslavnějších historek pochází z roku 1955, kdy Monroe byla už otrávená z toho, že je věčně obsazována jako sexuální symbol a odjela z Los Angeles do New Yorku, kde se ponořila do nádherné hudby Elly Fitzgerald. V té době nebylo černým zpěvákům a zpěvačkám dovoleno vystupovat v populárních klubech, a když se Monroe dozvěděla, že její oblíbená zpěvačka nemůže vystupovat v jejím oblíbeném klubu Mocambo v Los Angeles, zašla Marilyn za manažerem Morrisonem a slíbila mu, že pokud tam nechá Fitzgerald zpívat, tak se může spolehnout na to, že po celý týden mu bude v první řadě sedět Marilyn Monroe. Přesvědčila ho, že to pro jeho klub znaemná ohromnou reklamu a že novináři budou šílet. Morrison na to přistoupil a od té doby nemusela Ella Fitzgerald už nikdy hrát v podřadných jazzových klubech. Z Monroe a Fitzgerald se pak staly blízké přítelkyně.
Z dnešního pohledu se tedy dá říci, že Marilyn Monroe ztělesňovala jednu z největších zásad feminismu: podržela a podpořila ostatní ženy, i za cenu osobního ohrožení. A to už je slušná kvalifikace na feministický idol.
