Zpět na úvod

Krásu nikomu nedlužíme

shutterstock_1515395675
Autor: Kateřina Pavésková
Štítky:

Ženy nejsou na světě proto, aby se někomu musely neustále zavděčovat. Víc se na toto téma můžete dozvědět v knize Florence Given a v podscastu Ridiny Ahmed.

Kniha Women Don’t Owe You Pretty od Florence Given je jeden zfeministických textů, který aspiruje na to se stát ikonickým čtivem nastupující generace. Hlavně proto, že se celým tímto dílem táhne myšlenka toho, aby ženy jedna druhou podporovaly a nebyly k sobě samým, ani k sobě navzájem tak kritické. Neleká se inkluzivního feminismu, mluví o etnicitě, tloušťce, postiženích a privilegiích. A také neutíká od tématu osobní zodpovědnosti za tvoření si vlastních hranic a sebevzdělávání. Tu knihu samotnou nelze přehlédnout – je barevná, poutavá, z estetického hlediska je to jeden velký odkaz na styl 70. let a styl její pojetí a styl psaní je přesně to, co má velkou šanci zaujmout generaci, která vyrůstá s Instagramem. Zcela jistě jde namítnout, že Given určitá témata až příliš zjednodušuje, ale její kniha nemá být obsáhlá akademická studnice vědomostí. Má být úvodem, průvodcem do problematiky feminismu 21. století, který se nebojí pojmenovávat věci pravými jmény a má velkou šanci oslovit hlavně mladou, nastupující generaci žen. Přitom ale vůbec není psaná tak, že by byla neužitečná i pro starší generace, možná je tomu spíše naopak. Je čím dál tím víc jasné, že společnost jako celek stále dobře nechápe, co feminismus je a co jeho podkopávání způsobuje. V jedné recenzi se o této knize psalo jako o knize, která nám dá prostor k sebereflexi, sebelásce, k nárokování si místa, které nám patří, a k chopení se příležitosti ozvat se a vyjádřit svůj názor, kdykoliv můžeme. Vřele souhlasíme a knihu doporučujeme.

Z tohoto soudku by byla ještě veliká škoda nezmínit podcast Sádlo Ridiny Ahmedové. S naprosto odzbrojující upřímností jde od prvních slov první epizody až na dřeň. Vyzpovídala zde spoustu žen, které jí otevřeně vyprávěly o tom, jaký nátlak zažívaly od malička s ohledem na svou váhu a vzhled. Zas a znovu se opakují patologické scénáře toho, jak jedna poznámka může zasít semínko v lidské duši už napořád, jak moc dokáže zranit i ten nejbližší, kdo nás má mít nejvíce rád, a jak moc lidem chybí empatie a schopnost kontextualizace. Komentáře k jednotlivým epizodám nedoporučuji číst. Zcela jasně ukazují, jak se vlastně mohlo stát, že se taková spousta žen ve svém životě rutinně potýká s odsouzením, hanobením a nátlakem stran svého vzhledu: pořád se to děje, a nejčastější rady těch, kteří stojí na opačné straně barikády, jsou klasické fráze o přecitlivělosti, nedostatku houževnatosti a knížecích rad do života.

Přesto si myslím, že tento podcast nebyl určen primárně těmto lidem. Je spíše pro ty, kteří si na jakési úrovni tento celospolečenský problém uvědomují a každá epizoda jim může ukázat, jak neskutečně prorostlá jím naše společnost je. A je také pro spoustu žen, které si mohou díky tomu uvědomit, že v žádném případě nejsou samy, kterým se to děje.

Na konci každé epizody Ridina Ahmed žádá každou ženu, která by se chtěla na toto téma vyjádřit, aby se jí ozvala. Jsme moc zvědaví, jak tento projekt bude pokračovat, protože podle nás má obrovský potenciál, ať už se týká prolomení různých tabu, terapie sdílením nebo šíření povědomosti o něčem, co dokáže hluboce ovlivnit naše životy.

Kromě první epizody, která byla nesmírně složitá na poslech pro všechny, kteří někdy od svých rodičů slyšeli narážky na svou postavu, vzhled nebo jídelní návyky, zazněla jedna z nejdůležitějších tezí ve třetí epizodě: Já tady ve skutečnosti nejsem od toho, abych se vám líbila. Já jsem tady od toho, abych dělala věci, které chci, abych žila svůj život tak, jak chci, a není moje společenská povinnost vypadat hezky.O moc lépe už to asi ani vyjádřit nejde.

Nelze si nevšimnout i průsečíku s tím, o čem píše Florence Given. Společnost se dlouho snaží do žen vtisknout myšlenku, že jejich vzhled je to nejdůležitější, čím jí může přispět. Odráží se to pak i v tom, že samy ženy začnou říkat věci jako „nejsem jako ostatní ženy“, „lépe vycházím s mužským kolektivem“, soudí jedna druhou za vzhled, vztahy, nebo odmítání tradičních genderových rolí. Tato přijatá, internalizovaná misogynie, která nutí ženy k myšlence, že musí neustále společnosti něco dokazovat a být perfektní v každém ohledu, je jedním ze základních kamenů patriarchátu. Vytrhněme ho, a celý systém se začne hroutit. Je na čase.

„Pociťovaly jste někdy na sobě tlak společnosti stran vašeho vzhledu, zejména co se týče váhy a postavy?”

  • 1
  • 0
  • 1

Zobrazit vysledky

Loading ... Loading ...

Článek je součástí projektu Pro Fair Play.

Projekt podpořila nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.

Další články