Novozélandská předsedkyně vlády a její boj s diskriminací, který sleduje celý svět.
Novozélandský předseda vlády očekává přírůstek do rodiny. Nad tímto sdělením se těžko někdo pozastaví. Co když vám ale řeknu, že novozélandský předseda vlády se jmenuje Jacinda Ardern, a je to tedy žena? Změní se nějak váš postoj? Pokud ano, přemýšleli jste o tom, proč tomu tak je?
Jednou z prvních otázek, kterou dostala Jacinda Ardern, tehdy lídr Novozelándské strany Labouristů doslova několik hodin po svém zvolení byla, jestli plánuje mít dítě a jestli cítí, že by mohla mít problém se slaďováním mateřství a kariérou.
Ardern odpověděla, že si je vědoma toho, že je to pro mnohé ženy velké dilema, ale že pro ni není o nic větší než pro jakoukoli jinou ženu produktivního věku. Opozice reagovala okamžitě: zaměstnavatel má prý právo vědět, jestli žena zvažuje rodičovskou dovolenou, a prý to musí vědět i Nový Zéland u své (tehdy potenciální) předsedkyně vlády.
Ardern nezvolila populistickou cestu a ostře se ohradila. Připomněla svému oponentovi zákon z roku 1993, který uvádí, že je nelegální, aby zaměstnavatel diskriminoval stávající či potenciální zaměstnankyni kvůli těhotenství nebo případnému budoucímu mateřství, a v přímé konfrontaci označila kladení podobných otázek za absolutně nepřijatelné.
Zapátrejme v paměti či v dostupných zdrojích: zeptal se někdy někdo nově zvoleného (mužského) lídra strany či premiéra, jestli plánuje mít rodinu?
Jistě, žena může být (ale nemusí) do jisté míry fyzicky znevýhodněna těhotenstvím, ale stejně tak může být i muž znevýhodněn jakoukoli dočasnou zdravotní indispozicí. Následná otázka mateřství by měla (a v osvícených zemích už je) řešena lepším rozdělením péče mezi oběma rodiči, firemními školkami a podobnými institucemi, flexibilní pracovní dobou apod.
Podobné pokusy o diskriminaci žen nejsou ničím jiným než ukázkou absolutní nepružnosti a neochoty, která pramení z neznalosti dané problematiky: kdo se kdy zajímal o přínos žen v zaměstnání, a to včetně ve vedoucích funkcích ví, že jsou nepostradatelné. V každém případě se pořád vracíme k tomu, že nelze diskriminovat 50% lidstva kvůli (potenciálnímu) těhotenství. To by mělo být v každé vyspělé společnosti nemyslitelné, stejně jako by měly být nemyslitelné jakékoli snahy tuto diskriminaci omlouvat.
Kromě legálního hlediska zde ještě existuje jiný úhel, o kterém se velmi často nemluví. Zeptat se ženy na to, jestli plánuje mít rodinu, je i v situaci, kdy to není nelegální, stále minimálně velmi nezdvořilé. Těžko si představit intimnější věc než založení rodiny, to za prvé. A za druhé: žena se mohla rozhodnout (z nejrůznějších důvodů) děti nemít, nebo je mít nemůže, nebo je třeba mít nemůže mít její partner. Může mít za sebou sérii samovolných potratů, nebo léta pokusů o otěhotnění.
Tyto hluboce intimní věci se nedobře probírají i mezi přáteli a mohou mít přesah, který si zjevně poměrně velká část společnosti vůbec neuvědomuje. Neměla by nám tedy chybět v takových situacích empatie a respekt k osobním rozhodnutím. I toto může přispět k lepšímu klimatu ve společnosti a pozitivně se tak odrazit i v jiných sférách.
A na závěr ještě zpátky k Jacindě Ardern. Když veřejně potvrdila své těhotenství, řekla, že plánuje zůstat na mateřské dovolené 6 týdnů a potom bude s dítětem doma na rodičovské její manžel. Nemusí to být přesně to pravé pro vás osobně, ale je to jeden ze způsobů, jak podobnou situaci řešit. A to je v moderní společnosti to, o co bychom měli usilovat: možnost volby.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
