Dlouhodobým problémem Česka je, že není připraveno na změnu. Přijde v roce 2022?
“Na to není Česká republika připravena. “
“Tohle v této době není téma, protože… (doplňte dle libosti).”
Nejčastější argumenty, které se rezonovaly v době voleb, ale které se objevují kontinuálně, kdykoli je zaznamenána jakákoli snaha změnit zavedené pořádky.
Před volbami nebylo Česko připraveno na to, aby do veřejného prostoru výrazně vstoupila debata o manželství homosexuálů. Byla prý jiná témata: změna, pandemie, krize. Nemusíme být ale pamětníci, abychom si uvědomili, že přesně ty samé fráze zaznívají u každých voleb. Zatím jsme tedy nebyli připraveni sňatky homosexuálů řešit nikdy.
Potom jsme nebyli připraveni na to, abychom měli více žen ve vládě. Argumenty byly pořád ty samé – ony samy nechtějí, není z čeho vybírat, podívejte se na ty, které tam jsou teď… už je určitě také všechny znáte.
Když uhneme z politické scény, v kulturním životě nebyla česká společnost připravena na to, aby se zaobírala byť jen myšlenkou na to, že by v populární televizní taneční soutěži spolu tančil stejnopohlavní pár. V adventním období pak byla zaskočena norskou vánoční reklamou, kde se Santa zamiluje do může, kterému nosí dárky.
Jsou to všechno větší a menší kousky skládačky, které dohromady dávají obraz toho, jak je na tom Česko, co se týče rovnoprávnosti a vytváření inkluzivního prostředí pro všechny. Dá se to víceméně shrnout do jedné věty, která se prolíná celým tímto příspěvkem: nejsme na to připraveni.
Jsme nějakým způsobem schopni odsoudit Polsko, které se mimochodem opět přiblížilo ke svému zjevnému vzoru Gileádu: od 1. ledna chce registrovat všechny těhotné ženy, údajně ze “zdravotních důvodů”. Skutečným důvodem je samozřejmě kontrola nad ženami, jejich těly a zdravím, nátlak a šikana. Ano, objeví se pohoršené komentáře a výzvy k tomu, aby se česká politická scéna alespoň vymezila vůči takovému zacházení se ženami. Jenže se ozývá především z řad těch, kteří už vědí, jak katastrofální situace je. A v době vzniku tohoto příspěvku zatím nebyla zaznamenána v podstatě žádná reakce od těch, kteří mohou a měli by konat. Všechno zůstává viset ve virtuálním prostoru, a reálně se neděje nic.
Dějí se samozřejmě i dobré věci, o tom není pochyb. Existuje spousta uskupení a sdružení, která věnují spoustu času, energie i peněz, k tomu, abychom nestáli pořád na jednom místě. Jenže to pořád nedosahuje až tam, kam by mělo, aby všechny ty změny byly viditelnější a měly, pokud možno, i oporu v legislativě. Je už více než jasné, že samospádem to nejde a nepůjde.
Mnohdy se argumentuje, že největší překážkou je strach. To by vlastně ještě bylo dobré; strach je užitečný, evolučně nutný, a přirozený. A se strachem se dá pracovat. S čím se pracuje hůře je, že hlavní ingrediencí v tomto koktejlu není strach jako takový, ale privilegium. Existuje mocná část společnosti, které stávající nastavení vyhovuje, která z něj těží, a proto ho podporuje a nechce ho pustit. A často svůj postoj nálepkuje jako tradici, protože na ni společnost slyší.
Ačkoliv jsme zmiňovali, že je třeba podniknout kroky na vyšší úrovni, stále věříme, že i individuální práce a přístup má význam a má zde své místo. Zcela jistě se může každý z nás zamyslet nad tím, co by udělalo život v Česku lehčím, příjemnějším a radostnějším všem těm, kteří jsou ve stávajícím systému jakkoli znevýhodňování. Vzdělávat se, nebát se o tom mluvit, nenechat se umlčet. Nemůžeme udělat všichni všechno, ale každý můžeme udělat něco.
Pokud něco v tomto směru děláte a chtěli byste se o to s námi podělit, pošlete nám e-mail. A jestli víte o projektu (projektech), který v roce 2021 jakýmkoli způsobem posunul život žen v Česku tím správným směrem, dejte nám vědět. Rádi o něm napíšeme.
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
