Proč jsou ženy jeho oběťmi v daleko větší míře než muži?
Česky se označuje jako syndrom podvodníka a prolíná se celým společenským spektrem. Je pojmenováním těch chvil, kdy člověk věří, že všechno, co se v životě povedlo, je jen dílem náhody, že si nezasloužíme žádný úspěch, a jakákoli chvála našich dovedností v nás vzbuzuje úzkost z toho, že vlastně tak dobří nejsme a dříve či později se na to přijde.
Je to pocit, který se asi úplně nevyhne nikomu z nás. Z průzkumů ale jasně vyplývá, že tento syndrom se ve významné míře vyskytuje více u žen než u mužů. Zároveň je více ohrožena LGBTQ+ komunita a ženy jiných než bílých etnických skupin. Na otázku, proč to tak je, poskytuje psychoterapeut Brian Daniel Norton poměrně přímočarou odpověď: pokud je osoba nebo skupina osob pravidelně vystavena systematické diskriminaci a/nebo útisku, je to ideální podhoubí pro to, aby si tyto osoby myslely, že si úspěch nezaslouží.
Klinická psycholožka Emily Hu k tomu dodává, že velkou roli hraje také nedostatečná reprezentace. Přestože jsme svědky toho, že počet žen v rozhodovacích pozicích a politické reprezentaci (obecně) roste, stále je to zastoupení nerovnoměrné. A pokud běžně nevidíme lidi, kteří vypadají jako my nebo kteří pochází z podobného prostředí, jako jsme my, a jsou úspěšní, přiživuje to v nás pocit, že tam nepatříme. Je to bludný kruh, který se týká žen, ale také obecně opomíjených skupin a komunit, u kterých je míra zastoupení minimální.
Dalším logickým důvodem jsou všudypřítomné sexistické a rasistické stereotypy, které prostupují společnost a posilují konvence typu: ženy jsou příliš emocionální na to, aby mohly být ve vedoucí pozici / neumí řídit / jsou horší ve vědních oborech, než muži… doplňte sami. Do toho negativně vstupuje i tlak společnosti na fyzickou krásu (definovanou podle toho, co zrovna konvenuje systému): společnost znovu a znovu hlásá, že vzhled je důležitější než dovednosti.
Loading ...Když se o syndromu podvodníka mluví či píše, často se objevuje argument, že si za něj vlastně může každý sám. Z výše uvedeného ale jasně vyplývá, že to tak není. Není možné opominout historický a kulturní kontext, které právě u syndromu podvodníka hrají hlavní roli.
Výzkumy také samozřejmě naznačují, jakou cestou se vydat, pokud ho chceme vymýtit. Je důležité vytvořit prostředí, ve kterém se daří různým stylům vedení a různým typům lídrů, prostředí, ve kterém je dostatečné zastoupení různých ras, etnicit a genderových identit, a ve kterém se otevřeně vymezíme proti systematické předpojatosti a rasismu. Tedy opak heteronormativní firemní kultury, kterou si zde, obecně řečeno, stále ještě tak rádi pěstujeme.
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
