Ultrakonzervativní propaganda doporučuje znásilněným Ukrajinkám především prevenci
Tzv. pro-life hnutí v Česku se v dubnu 2022 podařil mistrovský kousek: naprosto zjevně ukázali, co jsou zač, a to takovým způsobem, že možná konečně prozřeli i ti, kteří v tomto spolku doposud viděli jen organizaci, která se skutečně snaží pomoci ženám ve složité situaci.
Jejich dubnová aktivita spojená s poptávkou po léku Postinor a podobných pilulek pro znásilněné ukrajinské ženy a dívky, ukázala několik věcí. Nepřekvapivě to, že je to stále spolek lidí, kteří jsou absolutně mimo realitu a postrádají byť i náznak empatie. Překvapivě to, že se i teď našla spousta lidí, která o tom nevěděla a jsou narativem tohoto hnutí překvapeni.
Spouštěčem byl příspěvek na Facebooku spolku Hnutí Pro Život ČR. Přikládáme citaci: „Takhle vypadá funkční pomoct? „Pilulky po“ pro znásilněné Ukrajinky? Opravdu by nás zajímalo, jak to zabrání dalším znásilněním. Skutečným lékem pro kteroukoli ženu, která zažila znásilnění, není nějaká tableta, ale kvalitní psychologická pomoc. A především prevence, aby ke znásilnění vůbec nedocházelo. Proč Češi nepřispějí místo toho na nákup houkadel, pepřáků nebo elektrických paralyzérů? Postinor apod. žádnou ženu před znásilněním a zejména pak souvisejícími traumaty neochrání.“
I pro ty z nás, kteří mají s myšlenkovými pochody tohoto spolku a jemu podobných své zkušenosti, je těžké podobné příspěvky nějak zpracovat. Jako kdyby zprávy o sexuálním násilí na ženách a dětech na Ukrajině nebyly dostatečně hrůzné, HPŽ jim dodá ještě tu pomyslnou třešničku na vrch. V tak krátkém příspěvku zmínit onu mýtickou ochranu před znásilněním (a dokonce dvakrát) je skutečně kumšt. Zopakujme si při té příležitosti jednu věc: zabránit znásilnění může pouze násilník, který znásilnění nevykoná. Nezabrání tomu oblečení nebo chování ženy, výskyt na tzv. rizikových místech, ani houkadlo (houkadlo?) v kabelce. HPŽ se ani nesnaží svůj victim-blaming za něco schovávat, a přímo ho prezentuje ve svém příspěvku. K naprosto absurdnímu rozměru potom přispívá představa, že by ženy znásilňované ruskými okupanty během války na ně vytáhly pepřový sprej.
Je také bolestivě zjevné, že o ženy jim jde až na posledním místě. Každý den chodí nové zprávy o zvěrstvech páchaných na ukrajinských ženách a dětech, a HPŽ hartusí na sítích o tom, že se neumí dostatečně bránit. Je bolestivé něco takového číst i pro nás, kteří v situaci těch lidí nejsme.
Naprosté odtržení od reality pak ilustruje rozhovor mluvčí HPŽ Zdeňkou Rybovou v Deníku N. Je těžké vybrat to nejbizarnější nebo nejhorší, nečte se to dobře. Ale pro představu, jakým směrem se myšlení Rybové ubírá asi postačí její reakce na upozornění, že všechny následky a rizika znásilnění nese žena: „Ano. Doufejme ale, že konflikt jednou skončí a ta žena může posléze požadovat třeba doživotní výživné či odškodné za to násilí, když označí násilníka a dokáže, že došlo k následkům.“
Abychom to tedy shrnuli:
- Znásilněná žena si má posbírat nějaké ty důkazy o tom, který/kteří z Ruských okupantů ji znásilnili.
- Musí dokázat, že došlo k následkům.
- Po válce si má zaslat požadavek do Ruska a vymáhat po pachateli/pachatelích výživné a odškodné.
Po tomto excesu se od HPŽ začali distancovat i známá jména a firmy, které mu dříve vyjádřili podporu, především v kampani Nesoudíme, pomáháme. Na kolik byli předtím neznalí skutečných úmyslů HPŽ je těžké říct. Buďme vděčni alespoň za to, že teď je naprosto jasně vidět, o jakou skupinu lidí se jedná a jaké mají zásady a úmysly.
Nejhorší na celé situaci zůstává, že tito lidé moc dobře ví, co říkají. Vědí, že nechtěné těhotenství způsobuje ženám trauma, ať už vzniklo jakkoliv. Vědí, že je spousta lidí, dobrovolníků, lékařů a spolků, kteří se snaží dodat ženám potřebnou psychologickou pomoc a podporu. Vědí, že Postinor a podobné léky nemají chránit před znásilněním, jak uvádějí ve svém příspěvku, ale mají pomoci zabránit nechtěnému početí. Jenomže je to nezajímá. Nezajímají je znásilněné ženy nebo děti, nezajímá je jejich trauma. Zajímá je jen vlastní ultrakonzervativní propaganda.
Loading ...
Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů.
