Jak jsou společností přijímány mocné ženy?
V dnešním příspěvku pro vás máme doporučení na dvě eseje, jejichž přečtení vám zabere mnohem méně času než následující přemýšlení o nich a o všem, co implikují. Jedná se o knihu Ženy a moc: Manifest od profesorky antické historie na Univerzitě Cambridge Mary Beard, která je vlastně sbírkou dvou esejí. Díky tomu formátu se velice dobře a rychle čte. je zde veliká pravděpodobnost, že mnohé z toho, co Beard píše, ve vás bude nejen rezonovat, ale i hlodat dlouho poté, co tuto miniaturní knížečku odložíte.
První esej se jmenuje Hlas žen na veřejnosti a už svým úvodem vás pravděpodobně překvapí: věděli jste, že první, kdo se obořil na ženu, která si dovolila projevit se na veřejnosti, byl Telemachos? A co víc, umlčel tak svou matku, Penelopu. A Mary Beard pokračuje dál: provede vás umlčováním žen od dob antiky až po 21. století, kdy trend stále vesele pokračuje – viz jakékoli komentáře směrem k Hillary Clinton, Therese May nebo, pokud chcete zůstat v ČR, vlastně k jakékoli političce či jiné ženě vystupující na veřejnosti. Beard nezůstává jen u popisu situací z historie či literatury, ale poukazuje i na souvislost s dnešní realitou. Donutí vás přemýšlet o tom, jak se ženy naučily manipulovat se svým hlasem, vystupováním či oblečením, aby se v podstatě přiblížily mužům v naději, že tak budou vyslyšeny.
A vyslovuje velice důležitou myšlenku: to, že se ženy přizpůsobí a dočasně je jim dopřáno sluchu, řeší jen tu onu kritickou situaci, na kterou daná žena reagovala, ale ne celospolečenský problém, který je tímto přístupem bohužel spíše prohlubován. Spojitost s historií tohoto jevu je skutečně fascinující a pomáhá nám lépe pochopit, jak hluboko v našich společenských vzorcích je takovéto chování uloženo. Beard také upozorňuje na spojitost s kritikou žen jako takovou a se slovy, které se v těchto případech objevují — na rozdíl od kritiky mužů, která se většinou točí kolem obsahu, se kritika žen zaměřuje na tón hlasu, oblečení nebo osobní život.
Z druhé eseje je jedním z nejzajímavějších témat Medúza: mytická postava, kterou se feministky léta snaží přeformulovat na symbol feminismu. Medúza byla dle pověsti znásilněna Poseidonem a žárlivá bohyně Athéna na ni za to uvrhla kletbu – její vlasy proměnila v hady a pod jejím pohledem každý zkameněl. V mnoha převyprávěních se moc nezmiňuje ta část o znásilnění a Medúza je vyobrazována pouze jako monstrum – což je příhodné a odpovídá to patriarchálnímu rámcování příběhů, kterým je naše kultura neprodyšně protkaná. Je zjevné, proč si feministky chtějí vzít Medúzu za svou (spravedlivý hněv zneužitých/znásilněných žen), a stejně tak je zřejmé, proč se jim to zatím úplně nepodařilo. Je jednodušší zobrazovat Medúzu jako misantropickou obludu, která se pro vlastní potěšení baví tím, že zabíjí muže. Je totiž potom i jednodušší k ní přirovnat ženy ve veřejném prostoru a udělat z nich tak hysterické, věčně naštvané postavy, jejichž hlavním zájmem je oslabit muže. Slovy Elizabeth Johnston, profesorky angličtiny: „V západní kultuře jsou ženy historicky zobrazovány jako hrozby, kterým se musí dostat porážky od muže a mužského vedení; Medúza je dokonalou reprezentací této ženy pro všechny, kteří mají zájem démonizovat ženskou autoritu.“
Téměř ke konci své eseje pak Beard napsala jednoduchou větu, která by nám mohla a měla sloužit jako návod i jako odrazový můstek: „Pokud ženy nejsou vnímané jako integrální součást mocenské struktury, určitě musíme předefinovat moc, ne ženy.“
Loading ...Článek je součástí projektu Pro Fair Play.
Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha z programu Dejme (že)nám šanci, který je financován z Norských fondů
